teamd.blog.cz // v zastoupení

Zhruba před měsícem se v podobě na první pohled nenápadné slečny do bytu nastěhoval poněkud kuriózní případ. Seznámení s její existencí začalo nevinně: jednoho úterý jsem si v práci přečetla SMS: " Máte novou spolubydlící. Naschle K " ( sic ). S velmi umírněnou zvědavostí jsem se po směně dopravila domů. Na novou přítomnost mě ve dveřích upozornily předně dvě věci: 1. v místnosti ( do té toby ) neobývané se svítilo; 2. z kuchyně zazněla poznámka o jezdeckých botách. ( To je totiž zřejmě naprosto normální, v-naprostém-pořádku-výraz pro popis třicetidírkových kožených bot s ocelovou špičkou. ) Odložila jsem si a šla zjistit, co se v kuchyni děje, že se tam teď tráví takového času tak hlučně. A taky se seznámit, samozřejmě, ačkoli by mně osobně nedělalo problém s někým bydlet, aniž bych věděla, jak se jmenuje ( nebo dokázala v případě náhlého zmizení poskytnout nějaký použitelný fyzický popis ). Však jsem kdysi ve třetím bydlišti dokázala tři dny nepromluvit slovo k vlastní matc...

Usazuji se v pátém bydlišti pátým měsícem, přesto už jsem stihla vystřídat všechny spolubydlící nehledě na počet jejich nohou... Pár dosavadních poznatků a poznámek: - Je možné vymyslet a částečně provést rozložení obrazů/rámů/rámečků na zdi ještě předtím, než jsou všechny přítomny v dokončeném stavu. Je i možné to provést poněkud improvizovaně a impulzivně. Rozhodně je však neefektivní nahrazovat kladivo pražskou dlažební kostkou. ( Mám na mysli tu o rozměrech cca 6*6*4,5 cm. Jiné jsem zatím při úklidu v ubytovacím zařízení nenašla, a nemohla je tedy vyzkoušet. ) Provenceský * oblázek supluje scházející kladivo o něco lépe, byť výhody oproti dlažební kostce nejsou nijak závratné. * EDIT 30.10.16: Jeli jsme na víkend pryč a drahý mi v autě povídá: "Víš, od slova Provence existuje takové pěkné přídavné jméno - provensálský." Jenže mně se varianta "provensálský oblázek" prostě příšerně nelíbí. Zní jako čiré zklamání na talíři. - Je dobré udržovat si povědomí o tom, ...

Mívám letos velmi často pocit, že se snažím chodit se zavázanýma očima místy, která neznám (a nikdo mi neřekl, že můžou v takové podobě vůbec existovat). Opatrně jdu, našlapuji pokud možno obezřetně, a stejně si téměř okažitě pořídím na holeni nový zářez nějakým náhodným kusem nábytku. Jenže ono je to občas potřeba, přerazit se o kus dřeva, když si chcete víc užít momenty, kdy na cestě nic nepřekáží. Posledních pár týdnů se pomalu ale jistě usazuji v novém (v pořadí již pátém) bydlišti. Poté, co jsme se s panem spisovatelem shodli, že se neshodneme, jsem si začala hledat něco jiného. A našla: blíž všem a všemu, co je potřeba. Není to tu objektivně ani zdaleka dokonalé, ale mně to místo sedí. The Dream, pt. 3 . Říct o tom všem svému minulému já, kdo ví, co by ta holka udělala... Byl 31. květen, když jsem si vyzvedla klíče. I am Jack's broken heart. Teprve včera jsem sdělovala novinky i doma. Už je to měsíc a den, co se velmi úspěšně podařilo zahodit další kus strachu z nových začát...

Pozitivní přístup, byť zdánlivý, může být tím nejúčinnějším prostředkem k rozhození lidí. A po něm doba ledová . Předchozí/související: Raději písemně, prosím. Zpoza stolu (I.) Zpoza stolu (II.) Zpoza stolu (III.) Zpoza stolu (IV.) Zpoza stolu (V.) Když se má někde na někoho čekat, jsem beznadějně trpělivě-důvěřivý člověk - pokud se stanoví místo a čas, prostě tam jsem ( někdy pro jistotu o 5-35 minut dříve; jak krásně se dají na pár přestupech nakupit rezervní minuty! ) a na zbytek lidí čekám. O to hůř začínám snášet lidi s "drobným transportním zpožděním". Teď si udržuju drobné příjezdové "high score", za minulý týden ( 1 hodina ), poslední týden ( zatím nic ) a za celou dobu ( 7 hodin ). Experti na pozdní příjezdy jezdí zásadně v pátek, nejlépe tou dobou, kdy se už dávno mám zabývat někým úplně jiným, a ti nejlepší z nich vám občas i zvedají telefon. Třeba aby vám 2 hodiny po původně nahlášeném času příjezdu se smíchem sdělili, že právě překročili polsko-českou h...

Předchozí/související: Zpoza stolu (I.) Zpoza stolu (II.) Zpoza stolu (III.) Zpoza stolu (IV.) Kdybych měla jmenovat X důvodů, proč miluju svoji práci, mezi prvními by (hned vedle " platí mě za to, že lidem ukazuju, kudy se dostanou na Hrad nebo na letiště ") nejspíš byl " valnou většinu těch lidí už nikdy neuvidím (a netřeba si lámat hlavu nad trapnými konverzacemi) ". Nejobvyklejší turista prostě přijede, zaplatí, max. se zeptá na pár věcí a do check-outu pak o něm prakticky nevíte. Po odjezdu už o něm nikdy neuslyšíte, leda by napsal nějakou recenzi. Zato ty další lidi, výjimečné, stálé nebo vracející se hosty, kteří třeba nedejbože rádi "táboří" v recepci, si prostě musíte zamilovat, chcete-li vyváznout ve zdraví. Klíčem je najít si na věci tu nejlepší stránku, na kterou se můžete pořád dívat. Univerzální záchrana - všem neškodným (těm, co si chtějí pořád povídat, co vás denně několikrát chodí zvát na oběd/večeři/whatever apod. i přes opakované, jednoz...

Předchozí/související: Zpoza stolu (I.) Zpoza stolu (II.) Zpoza stolu (III.) (ten seznam začíná být nějak moc dlouhý) Pokud bych měla jmenovat dva příklady čehokoli, kdy v práci nevím, jestli být nadšená, nebo naprosto zděšená, byla by to představa pravidelné pracovní doby těsně následovaná komunikujícím hostem . Mezi sezónami se o nepravidelné prac. době moc mluvit nedá (nepočítá-li se "surprise volníčko"); komunikace s hosty je ovšem zjevně téměř nevyčerpatelnou studnicí WTF-historek. Jak stojí v předchozím článku (parafr.): Jsou dva druhy lidí: ti, co čtou všechna upozornění, a ti, co jsou pak vším překvapení. Evergreen: Platba kartou a check-in do osmi večer. Při rezervování pokoje se každý dozví (tedy pokud se obtěžuje číst něco jiného než popisy kolonek, které musí vyplnit), že nebereme karty a že se může ubytovat mezi tou a osmou hodinou. Z čehož z nějakého důvodu plyne, že kdo při příjezdu nevyštěkne: "You don't take cards? You should've mentioned that e...

Předchozí/související: Raději písemně, prosím. Zpoza stolu (I.) Zpoza stolu (II.) Jsou dva druhy lidí: ti, co čtou všechna upozornění, a ti, co za vámi pak přiběhnou celí překvapení, že dostali jednu roztomilou botičku a k ní ještě roztomilejší pokutu za parkování tam, kde nemají co dělat. A když ještě o něco později přijdou znova s tím, že se nemůžou dovolat na číslo, co jim u toho páni policisté nechali, už to ani nevnímáte jako nějakou věc navíc, protože vám něco říká, že by v dané situaci s angličtinou beztak daleko nedošli. Koneckonců, co jiného by člověk čekal, když má v popisu práce nechávat denně lidi vyplňovat formulář, kde je jednou z nejpodstatnějších položek "Podpis cizince/Signature of aliens". Pořád nevím, jestli je horší překlad sám, nebo to, že si takový věci polovina lidí ani nevšimne. Několikero dalších (vypozorovaných) záležitostí: - Náš starý výtah ( rozuměj něco, co se dá najít např. ve starých nerekonstruovaných panelácích nebo na první stránce výsledků ...

Po stoleté pauze část druhá. Dodělala jsem pár načatých věcí bokem, tak to sem snad teď posypu o něco rychleji. A kdyby zase nic, sledujte můj twitter (AToRISuM) - tu a tam tam něco trousím. Předchozí/související: Raději písemně, prosím. Zpoza stolu (I.) --- Za září jsem vychytala skoro všechny příjezdy velkých skupin. První byli Maďaři. Jelikož moje sestra pracuje na podobné pozici, měla jsem k dispozici několik desítek minut zoufání si na jiné maďarské hosty, což mi zrovna náhled na situaci nezlepšovalo: nejen že se sem najednou nahrne tyvole třicet lidí s kuframa (když se sem na recepci obvykle sotva vleze i jen deset bez kufrů), ale pravděpodobně nebudou ochotní se domlouvat anglicky. Naštěstí, jak jsem brzy zjistila, se jednalo o studenty, a dozor, co měli, je k mé nesmírné radosti tu angličtinu učil - takže domluva in English OK. Achievement unlocked: Domluvit se v pohodě se skupinou Maďarů. Akorát s pořádkem už to tak OK nebylo. Den před odjezdem přišla Nasraná Nasťa (pokojská)...

(Ano, část první. " Raději písemně, prosím " považujme třeba za nultou. Kdybych to nechala i s těmi následujícími vcelku, skoro nikdo z vás by si to nečet "protože je to moc dlouhý"... A taky bych to vydala leda o Vánocích.) ...Takže jsem se vítězoslavně dostavila na pracák s kusem papíru (vlastně dvěma), aby tam jakože viděli, že se pořád jen neflákám. A bylo mi sděleno, že se nejedná o řádný pracovní poměr (bitch, trávim tam víc času než ty tady, přesto je to pro mě mnohem lepší než podobnej HPP) a tedy jsem pořád považována za poflakující se nic, dali mi úplně nový papír (oproti těm předešlým úplně novým papírům jsem tomuhle aspoň zatím nemusela obětovat tři dny zbytečně zabitého času) a uvidíme se na konci října, až mě budou zpětně vyřazovat z evidence, protože jsem zase nesplnila některou z podmínek pro bytí v oné evidenci. (Jeden by neřekl, jak snadno se "týdně" může přeslechnout jako "měsíčně". A já se zrovna nechtěla opakovat...) Ale to...

Jakožto gymnazista-budižkničemu mám na trhu práce velmi omezené možnosti; omezené ovšem neznamená žádné, naopak to může značit nějakou skrytě bizarní super příležitost. Poslední dny trávím "zaučováním" se na pozici recepční v jednom pražském hostelu. Ráda bych shrnula své prozatímní dojmy do několika drobných, drcených (rádoby) odstavců. Předně upřímně lituji kohokoli, kdo se kdy do něčeho podobného vrhnul s představou, že bude celý den jen znuděně sedět za stolem, předstírat nějakou činnost a, co já vím, třeba se učit poslepu plést. Myslívala jsem si, že mám ve svých dokumentech (resp. v jejich uspořádání a ukládání) poněkud zvláštní systém. Už mě to přešlo. Vlastně je to docela sranda, vzít svou introvertní osobu a hodit ji někam, kde je vždycky aspoň jeden pár cizích nohou na jednu minimístnost čtvereční. Když se tedy oprostíte od povědomí o tom, proč to vlastně děláte. Jistě, je tu výtah, ale já jsem tak nějak mnohem raději za nějakou drobnou fyzickou aktivitu, jako je v ...

Domovní nástěnku jsem nikdy nevnímala jinak než jako přehlíženou část zdi, sloužící výhradně k odkládání papírů, které si málokdo pořádně čte. Tedy, dokud jsem nezačala bydlet i mimo Příbram. Tady u Jacka je to docela jinak. Nejenže nástěnku umístili hned vedle prosklených vchodových dveří, takže se dá číst i bez umělého osvětlení, na stranu, kde začínají schody, takže se žádný z družstevníků nedostane ani dovnitř, ani ven, aniž by to shromáždění listin přinejmenším přejel pohledem; dokonce se na ní čas od času objeví ručně psaný (nebo alespoň podepsaný) vzkaz. ( Čímž ovšem nechci říct, že jsem se nikdy v žádném ze svých bydlišť s ručně psanými vzkazy nesetkala. Například v domě, kde bydlí máma, žije jedna slídivá vševědoucí paní, která může okamžitě řešit cokoli, protože přesně ví, co kdo a kdy dělá. Její byt je ze všech horizontálně i vertikálně nejblíž v(ý)chodu, takže se jí nemůžete vyhnout, a když něco nechce nebo nemůže řešit osobně, nechává vzkazy na schránkách. Opravdu ne ...

( Ten titulek si skoro říká o pokračování typu "...a jiné pohádky", ale to bych si napřed musela aspoň něco z toho vymýšlet. ) Zase jsem dostala možnost potýrat své už tak chabé stravovací a spací návyky, a tak jsem se jí s radostí chopila. Co jiného vám vykouzlí stejný úsměv na tváři jako je ten, který máte při vstávání v 3:45 ráno při představě následujících dvou vskutku produktivně trávených dnů? Takže jsem krátce před pátou ranní zčerstva vyrazila na autobus. Venku jsem potkala kočku ( říkejme jí Rolnička, tu má totiž na obojku a jako jméno to sedí jak v případě, že se jedná o kočku, tak v případě, že je to kocour; bydlí ve stejném domě, jen o patro níž ), která nebyla nadšená, že jsem stihla ujít těch X metrů od vchodových dveří dřív, než tam stihla doběhnout, a tudíž bude muset čekat ještě na dalšího kolemjdoucího, aby ji pustil dovnitř. Naštěstí jsem si to u Rolničky vyžehlila o tři dny později, kdy jsem vyrážela o půl hodiny dřív a potkala ji pro změnu za dveřmi uvnit...

Je to takový blogerský zvyk, psát novoroční články s rekapitulací dosavadní existence a plány na dalších 365 dní. A že letos nechci být úplně za hipstera, ... Tedy ta rekapitulace: Můj blog pomalu umírá, když se na něj podívám z hlediska počtu zveřejněných článků: 72-147-230-404-211-118-78-24-23, to je skoro na (ještě před pár lety "klasické") oznámení o konci :D Na druhou stranu, z hlediska kvality... není to taková tragédie. Ne z pohledu mojí pravé hemisféry. A vždycky je na čem pracovat. Jeden spolužák pronesl něco jako: "A není blog.cz už trochu... přežitej?" - No. Je. Ale prozatím přesun neplánuju. Tomu, co dělám, zatím vyhovuje. A tomu, co budu dělat...? Well, kdo ví, co budu dělat. Dalších 365 (teď už teda 360) blogových dní bych shrnula do prostého "něco se tu objeví". Co se těch méně abstraktních záležitostí (=toho tam venku) týče: Týden před Vánoci jsem přestala chodit do školy a nemám v úmyslu se tam vracet. Z celého mého okolí to paradoxně nejk...