030116 Kdykoli píšu tyhle texty, doufám, že mezi prvním a posledním slovem konečně zhasne ten zatracený zelený puntík. (A kdykoli zhasne, prosím celý vesmír, ať se zase rozsvítí. Některým lidem se prostě nezavděčíte.) Naše konverzace jsou prostě k neuvěření, nemyslíš? Napíšu ti. Nebo ty mně. Všechny ty fráze. Co nového, co ty, hm, aha, super. No jasně, někdy zajdem na pivo. Žádné rozloučení. O pár hodin později se zase něco - slovo, věta, blbej smajlík - objeví. (konečně zhasnul) A povětšinou je to těžce formální záležitost. Těch pár výjimek tvořily jen případy akutní ztráty soudnosti (a případně přebytku ethanolu útočícího na játra). (svítí...) Když už se pak teda někdy sejdeme, je to ještě divnější. Já neříkám skoro nic. Ty mi pořád něco vyprávíš. Občas se zeptáš, jestli nemám něco na srdci (možná se ti znechutí vlastní hlas, když moc mluvíš, tak jako ten můj mně, kdykoli se s jeho pomocí snažím s někým komunikovat), ale od té doby, co to skončilo katastrofou (lituji dodnes, promiň m...