Co vlastně chceš
Jako nejmladší ze sourozenců jsem se musela srovnat s tím, že moje slovo nebude v porovnání s ostatními nejspíš nikdy dost hlasité na to, aby ho někdo zaznamenal. Prvotní pokusy o změnu byly rychle zašlapány, zadušeny hlasitějšími slovy, a tak jsem se smířila s tím, že za mě vybírají jiní. Po několika "budeš dělat tohle" a "budeš chodit támhle" jsem rezignovala. Když konečně došlo na formulace "chceš?" a "chtěla bys?", neuměla jsem si správně shrnout výhody a nevýhody toho či onoho - v následku čehož jsem někdy zarytě odmítala nabízené (protože cokoli, co mi navrhl někdo jiný, jsem viděla jako špatné/vnucované), jindy jsem prostě pokrčila rameny a nechala se odnést proudem. Všechno časem běželo na setrvačnost. Vyskytla-li se změna, bylo štěstí, když jsem na její existenci nezapomněla. Zapomněla jsem toho dost. (Pořád zapomínám...) Nechávala jsem doma věci, které byly potřeba jeden jediný den v roce. Nevzpomněla jsem si, že mám toho dne hrát na ka...