Hlavně pozitivně (Zpoza stolu VI. a okolo)

Pozitivní přístup, byť zdánlivý, může být tím nejúčinnějším prostředkem k rozhození lidí. A po něm doba ledová.

Předchozí/související:

Když se má někde na někoho čekat, jsem beznadějně trpělivě-důvěřivý člověk - pokud se stanoví místo a čas, prostě tam jsem (někdy pro jistotu o 5-35 minut dříve; jak krásně se dají na pár přestupech nakupit rezervní minuty!) a na zbytek lidí čekám.

O to hůř začínám snášet lidi s "drobným transportním zpožděním". Teď si udržuju drobné příjezdové "high score", za minulý týden (1 hodina), poslední týden (zatím nic) a za celou dobu (7 hodin). Experti na pozdní příjezdy jezdí zásadně v pátek, nejlépe tou dobou, kdy se už dávno mám zabývat někým úplně jiným, a ti nejlepší z nich vám občas i zvedají telefon. Třeba aby vám 2 hodiny po původně nahlášeném času příjezdu se smíchem sdělili, že právě překročili polsko-českou hranici.
Míru nasranosti jsem se ve zúčastněném podniku rozhodla měřit počtem do dvou pater vynesených kufrů za minutu. (21.3.)

Korunu tomu nasazují ti, kdo přijedou třeba se zmíněným sedmihodinovým zpožděním a tváří se, jako by bylo deset dopoledne, ne večer. Ještě nestihnou ani vyřídit formality a zaplatit a už se ptají na heslo na WiFi. Mluví na vás v klidu čtyři najednou. Z nějakého důvodu jim rozumíte, i když ani nedokážete říct, jakým jazykem vlastně právě hovoří. Jim naopak naprosto uniká drobný problém typu "čeština není ruština" a po půl jedenácté v noci vás prosí, jestli byste nezavolali jejich řidiči autobusu (který mluví jen německy a rusky) a nezjistili, kde se právě nachází (i s autobusem), protože jeden z účastníků zájezdu si ve voze nechal tašku se všemi doklady.

Ve dvanáct vám volají s dotazem, jestli byste nemohli zaskočit na podnik a podívat se, proč zrovna přestala téct teplá voda. (Že když počkají 10 minut, bude zase teplé vody dost, jim jednoduše nevysvětlíte.)

Ale jiné dotazy (nebo snad lépe způsoby dotazování) jiných lidí si prostě musíte zamilovat.

"...no a potřebujeme najít směnárnu."
"Tak to nebude problém, jedna je hned tady na rohu."
"Jo, to je, ale našli jsme jinou, která má lepší kurz. Je poblíž [dosaďte patřičně zamumlané jméno nevelkého bistra]. Nevíte, kde to je?"
"No... nejspíš ne..."
"Ale počkat, máme to vlastně tady na mapě..." (vytahuje smartphone s otevřenými Google Maps) "Můžete nám to místo zakreslit sem?" (vytahuje notně odrbanou, skládací, papírovou mapu)

Ten samý člověk o pár hodin později:

"Nevíte, kde je Muzeum piva?"
(vytahuju ze stojanu první tematicky odpovídající letáček, co mi padne pod ruku) "Myslíte tohle?"
(zadívá se na nápis Beer Museum) "...No, nejspíš jo."
(otáčím letáček - na druhé straně se nachází velmi srozumitelně podaná a popsaná mapa se Staroměstským náměstím jako orientačním bodem a s tak výrazně vyznačeným umístěním onoho muzea, že by naše gymplmatikářka určitě pronesla nějaký pochvalný komentář ke "krásným barvičkám")

(následuje pauza, během níž turista zoufale zírá na mapku)

"...A mohla byste mi tam zakreslit, kde jsme teď?"
(přičrtávám jednu ulici a dvě budovy, které mi ke splnění onoho požadavku schází)
(ještě chvíli diskutujeme nejkratší, nejsnazší cestu, kudy se tam dostanou)
Týpek poděkuje a s výrazem neméně zmateným v porovnání s prvním pohledem na papírem zachycenou polohu hledaného místa raději odchází hledat svého společníka.

---

(Skotostory)

Přijela k nám banda skotských alkoturistů. Nejsem si přesně jistá, kolik jich bylo - zamluvili si pokoje o celkovém počtu 16 lůžek, ale tolik originálních obličejů a hlasů si u nich nevybavím, leda se jednalo o skupinu oplývající nebývalým počtem dvojčat.
Ke svému štěstí jsem je nemusela osobně ubytovat ani se s nimi loučit (bohatě mi stačily všetečné dotazy, jako třeba "Je tu někde kolem Ice Bar?" (držíte v ruce letáček s mapou) nebo "Máte tu někde skleničky nebo hrnky?" (že by v kuchyni) nebo "Nemáte náhodou náhradní klíč od pokoje XYZ?" (ne, úklidová služba umí procházet stěnami), které přicházely asi stejně vítaně jako sníh v srpnu a kterým jsem díky báječnému přízvuku tazatelů obvykle neporozuměla dřív než na druhý-třetí pokus). Zábavy s nimi přesto bylo dost.

V den příjezdu jsem je upozornila na noční klid.
Zřejmě si bohužel "nedělejte bordel po desáté" vyložili jako " do desíti se pořádně vyřvěte".

Navzdory předchozímu bordelu akustickému se ale druhého dne jejich přítomnost nikde nijak neprojevovala (snad až na přítomnost pozůstatků kusu pizzy ve sprše, ale to přece mohl být kdokoli jiný!). Usoudila jsem, že tedy nejspíš nebudou úplně na hlavu, a v souladu s čerstvým vyjádřením nadřízených ("jestli už tam dneska nemáš nic na práci, tak to tam klidně zabal") jsem si v pět vesele kráčela domů. Když tu krom jednoho nebo dvou pokojů dnes zůstávají jen oni, nemůže se přece stát nic strašného.

O dvě hodiny později mi volá šéf, že mu volal jeho známý, že někdo z oken v ulici X řve a nadává kolemjdoucím - což "musel být někdo od nás" - a jestli teda náhodou ještě nejsem v práci. (Vsadím se, že kdyby odpověď byla kladná, následovala by dřív nebo později otázka: "A co tam ještě děláš??"...)

Následujícího rána jsem zjistila, že by bývalo bylo lepší se preventivně hodit marod. (Jednočlenná úklidová služba měla zrovna ten víkend volno.)

Hned ve dveřích mě přivítaly vyhozené pojistky. Jak a proč, to jsem raději nezjišťovala.

Vzápětí přišel vjem čichový. Tři metry za dveřmi se na koberci skvěla louže pozůstatků zvratků, kterou se očividně před pár hodinami někdo krátce pokoušel zlikvidovat pomocí toaletního papíru, jehož porůznu rozdrobené kousky krásně dokreslovaly dojem kusu moderního umění. Nutno podotknout, že kdyby ten člověk blil o patnáct čísel vedle, byl by se trefil do umyvadla.

Překročila jsem louži a šla si odemknout recepci a otevřít okno. Neuniklo mi, že na zdi chybí nástěnka s (pro hosty poměrně důležitými) informacemi, usoudila jsem ale, že než začnu řešit nějakou prkotinu, bude lepší udělat si napřed celkovou představu o stavu podniku. Tak jsem zamířila ke koupelnám.

Otevřela jsem dveře první toalety a na chvilku jsem byla skoro přesvědčena o tom, že se zvratky umí teleportovat.
Naštěstí neumí, jen jim s tím někdo pomohl. Onen mistr papírového úklidu se pokoušel vyčistit koberec mopem, což mu nešlo, tak to zase rychle vzdal. I snahu očistit ten mop. Otevřela jsem další okno.

Na druhé toaletě jsem se nedokázala ubránit zvažování výroby cedulí s nápisem "PRESS THIS ↓ TO FLUSH".

Otevřela jsem dveře čtvrté toalety a přivítala mě prasklá žárovka. Zapřemýšlela jsem, zda to není příčina vyhozených pojistek, a pokud ano, kdy k tomu tak mohlo dojít, že mi nikdo nevolal, ať jim je přijdu nahodit.

Otevřela jsem dveře první sprchy a potkala v ní nástěnku.
Nevěděla jsem, že za sebou nástěnky umí zavřít dveře sprchového koutu.

Otevřela jsem dveře druhé sprchy a našla zbytky kebabu. Skoro to vypadalo, že už mě nic nepřekvapí.

Otevřela jsem dveře třetí sprchy a modlila se za zjištění, že se dívám na bahno (nebo tak něco), ne na zbytky obsahu něčích střev. Cítit nic moc nebylo, ale kdo ví, taky jsem už tou dobou prostě mohla mít mrtvý nos.

Vkročila jsem do kuchyňky a ke své radosti uviděla jen jedno rozbité vejce pod lednicí, které zřejmě nikoho nedokázalo přesvědčit, aby ho uklidil. Vzhledem k tomu, že už tam od pohledu nějakou dobu zasychalo, jsem ho na pomyslném to-do listu zařadila "seškrabování skorosušeného vejce z podlahy" na poslední místo s tím, že další trocha času už mu nic moc neudělá.

Šla jsem poklidit největší škody, aby to tu alespoň vypadalo jako v normálním podniku, když už to tu tak příšerně zavání, načež mi zavolal šéf. Hovor započal slovy: "Já se ti skoro bál zavolat," ačkoli tou dobou disponoval jen informací o vyřvávání z oken. Stručně jsem mu podala zprávu o stavu podniku. Udělil mi povolení být na hosty nasraná (a dávat jim to patřičně najevo) a v rekordním čase zavěsil.

Pustila jsem si k úklidu První kontakt (zvedli se z postelí, když dohrávalo první album) a kolem desáté už vesele luxovala rozdupané rozdrobené chipsy, kterých jsem si dřív skoro nevšimla, kolem pokojů pánů Skotů. Začali se pomalu a velice potichu trousit do koupelny.

Zrovna jsem douklidila v kuchyni (z jednoho schnoucího vejce pod lednicí se vyklubalo dalších 5 rozflákaných uvnitř lednice, na třech různých poličkách) a postavila vodu na kafe, když tam velmi nenuceně doplul jeden ze Skotů, nahlédl do lednice, zklamaně vyndal jedno z mála zůstavších nepoškozených vajec a jal se připravit si ho k snídani.
Neodolala jsem se a zeptala se, jestli nemá náhodou tušení, kde a jak skončil zbytek.
Prý ne. Že mu je nejspíš prostě někdo sežral.

Tak jsem stejně nenuceně, jako on vešel, zvedla odpadkový koš a sdělila mu, kde a jak jsem našla jeho obsah.
Nevěřícnost v očích.

Volně jsem pokračovala kráceným výčtem toho, co jsem dnes kde řešila, ačkoli to vlastně nepatří k náplni mé práce. Dodala jsem, že bude-li tu takový bordel i nadále, můžou si rovnou začít hledat jiné ubytování, bez nároku na vrácení peněz za další, zatím "nevyužité" noci.
Děs v očích.

A bylo by od něj velmi laskavé, kdyby tu informaci předal i ostatním.
Nervózní pokývnutí.
Odešla jsem si vypít kávu ke druhému albu Prvního kontaktu.

Od té doby (a poté, co jsem ještě pro jistotu zopakovala několika dalším, co se může stát) chodili kolem recepce jako myšky. V duchu jsem se zlomyslně smála na celý podnik. Když se občas pozapomněli a kvečeru na sebe pořvávali přes chodbu, šla jsem se "projít", zkontrolovat společné prostory. Ticho nastávalo téměř okamžitě.

Dalšího dne se ukázalo, že jeden den na vyvětrání odéru směsi jídla a žaludečních kyselin nestačil. Vydala jsem se hledat klíče k perfektnímu průvanu. Nakonec se to podařilo (jen průvan nebyl tak silný, jak by člověk zrovna potřeboval :)). Mezitím se před recepcí na gauči docela tiše usadil jeden ze Skotů. S drobnou obavou, že možná zvratky cítím jen proto, že vím, že tu byly, jsem se ho zeptala, jestli to taky cítí a nemá náhodou tušení, odkud se to bere (protože koberec v tom místě už byl vydrhnutý). Cítil; nevěděl. Nervózní uhýbání pohledem. Když jsem kolem procházela podruhé, na stolku před ním seděla lahev vodky. (Kupodivu neotevřená.)

Když jsem procházela počtvrté nebo popáté, Skot zmizel; vodka nikoli.
S pracovním kolektivem jsme usoudili, že to byl pokus o uplacení paměti, aby ten smrad prostě někam zametla.

Pak Skoti odjeli.

A další sračky ve sprše už řešil někdo jiný.

Komentáře

Okomentovat