Zpoza stolu (III.)

Předchozí/související:

Jsou dva druhy lidí: ti, co čtou všechna upozornění, a ti, co za vámi pak přiběhnou celí překvapení, že dostali jednu roztomilou botičku a k ní ještě roztomilejší pokutu za parkování tam, kde nemají co dělat.
A když ještě o něco později přijdou znova s tím, že se nemůžou dovolat na číslo, co jim u toho páni policisté nechali, už to ani nevnímáte jako nějakou věc navíc, protože vám něco říká, že by v dané situaci s angličtinou beztak daleko nedošli.

Koneckonců, co jiného by člověk čekal, když má v popisu práce nechávat denně lidi vyplňovat formulář, kde je jednou z nejpodstatnějších položek "Podpis cizince/Signature of aliens".
Pořád nevím, jestli je horší překlad sám, nebo to, že si takový věci polovina lidí ani nevšimne.


Několikero dalších (vypozorovaných) záležitostí:

- Náš starý výtah (rozuměj něco, co se dá najít např. ve starých nerekonstruovaných panelácích nebo na první stránce výsledků Googlu po zadání dotazu "starý výtah") vyvolává v podstatě jen pár reakcí:
- "hele, výtah" (želbohu méně častá reakce)
- žádná (občas mám chuť ho překřtít na ninjavýtah, že si ho tolik lidí nevšimne)
- - překvapení 1 (obvykle když ve čtvrtém patře hostům oznámíte, že nemuseli kufry tahat po schodech: "On je tu výtah??" - podotýkám, že se kolem něj musí projít v každém poschodí)
- smíšené pocity (kamerový záznam: 1. lidé vtečou do baráku; 2. dojdou k výtahu, v počtu alespoň dvou se na chvilku zastaví a očividně nad něčím usilovně přemýšlí; 3. vyhodnotí situaci jako "pojďme raději po schodech")
- - překvapení 2 ("Mysleli jsme, že nefunguje!")
- - překvapení 3 ("Stiskli jsme tlačítko a nic se nestalo." - 1. Ano, protože jste mačkali ty šipky. Tlačítko je až pod nimi; 2. Ano, výtah totiž zrovna někdo používal. Proto ty šipky svítily; 3. Jo no, musíte si ty dveře totiž otevřít sami.)
- zděšení (protože tenhle výtah sebou po jízdě vzhůru vždycky maličko trhne... a spousta lidí si to vykládá jako to poslední, co ve svém krátkém životě ucítí)

- Asijské abnormality:
- po dvojici Korejek se na soukromém dvoulůžkovém pokoji objeví za jednu noc víc bordelu než na plně (a multikulturně) obsazeném dvanáctilůžkovém dormu
- od nikoho jiného neuslyšíte od dveří větu "Open the door, please!" vyřčenou tónem, který by jinak vyloudil snad jen nejzoufalejší člověk na světě
- když už jsme u těch dveří: Nikdo jiný vám nebude volat v půl jedné ráno, že si kdovíproč nedokáže odemknout a jestli byste jim to nemohli přijít otevřít vy (tou dobou přinejmenším trochu z ruky, ne-li rovnou jednou nohou v posteli). Aspoň dvakrát v průběhu deseti minut. Načež se uprostřed třetího hovoru rozprostře ticho, po pěti sekundách přerušené legendárním: "...Oh, it's open."
- ačkoli se na patře zrovna nevyskytuje nikdo jiný, jediný správný oběd v soukromí vypadá tak, že si hosté na pokoj dotáhnou stůl ze společných prostor (no a co, že uvnitř už jeden mají), a než se z toho pohledu vzpamatujete, poberou i židle (jejichž počet by se taky nedal označit jako nedostatečný)
- všelijaké podoby jet lagu: přiletí dva lidé ze stejné země: jeden odpadne v půl desáté; druhý svítí dlouho do noci, v pokoji, kde má tou dobou být někdo jiný, a přesně ve čtyři ráno začíná svou celodenní tour po městě se slovy "Teď je ta postel volná."
- čím dál na východ, tím větší pravděpodobnost, že v kolonce "účel pobytu" najdu uvedený počet dní zde strávených (zatímco ta část, kde mají vyplnit "odkdy dokdy", zůstává zoufale prázdná).
- pokud může být "today" nebo "tonight", proč by nemohlo být i "toafternoon"?
- Yao Ming zdaleka není jediný člověk s gumovým obličejem... skoro se mi nepodařilo odtrhnout oči.
- jména, u nichž musíte zachovat kamennou tvář - třeba Ampaporn, Hemaprasertsuk, ...
- výslovnost přepisů čínských, taiwanských a korejských jmen... což mi připomíná:

Achievement unlocked:
Přečíst správně alespoň jedno čínské a jedno korejské jméno
ve stejný den, na první pokus.


- Dny, z nichž mám vskutku smíšené pocity:
- když na stole leží šíleně dlouhý seznam příjezdů a já mám chuť se jen tiše zamknout na recepci, ještě tišeji tu sedět a čekat na konec směny
- když je na stole pro změnu jen velmi krátký seznam a polovina Prahy se zrovna rozhodne, že prostor u našeho vchodu je tím nejlepším ze všech míst, kde by bývali mohli posvačit (nejlépe přímo u zvonku, abych mohla hypnotizovat jejich obraz na kameře a modlit se, aby už kurva zmáčkli ten enter pořádně a zazvonilo to tu)
- když se mi povede se tak dobře naobědvat, že pak nad prací usínám jak kníže
- když se tu zastaví táta, přiveze mi "něco ke kafi" a já pak zbytek směny trávím třeba s necelým půlkilem sachru, co barbarsky žeru přímo z pixly, nejlépe obědovou vidličkou
- když si 20+ lidí objedná snídani a přijdou se najíst nejvýše 4
- když si někdo nedokáže odemknout dveře (je to skvělá podívaná, někteří si k tomu dokonce berou i židli, jak jim to trvá; ale jakmile se zvednu, že jim to tam teda dojdu odemknout, a vylezu to jedno patro, najednou jim to jde...)
- když ráno u vchodu potkám spoustu porůznu rozstříkané a rozkapané krve (ale tělo nikde), a majitel budovy, který je věčně zaneprázdněn a o němž se dá s jistotou říct, že denně projde zmíněnými dveřmi aspoň desetkrát tam a zpět, si jí všimne až tak o den-tři později

Komentáře

Okomentovat