Zpoza stolu (V.)

Předchozí/související:


Kdybych měla jmenovat X důvodů, proč miluju svoji práci, mezi prvními by (hned vedle "platí mě za to, že lidem ukazuju, kudy se dostanou na Hrad nebo na letiště") nejspíš byl "valnou většinu těch lidí už nikdy neuvidím (a netřeba si lámat hlavu nad trapnými konverzacemi)".

Nejobvyklejší turista prostě přijede, zaplatí, max. se zeptá na pár věcí a do check-outu pak o něm prakticky nevíte. Po odjezdu už o něm nikdy neuslyšíte, leda by napsal nějakou recenzi.

Zato ty další lidi, výjimečné, stálé nebo vracející se hosty, kteří třeba nedejbože rádi "táboří" v recepci, si prostě musíte zamilovat, chcete-li vyváznout ve zdraví.

Klíčem je najít si na věci tu nejlepší stránku, na kterou se můžete pořád dívat.
Univerzální záchrana - všem neškodným (těm, co si chtějí pořád povídat, co vás denně několikrát chodí zvát na oběd/večeři/whatever apod. i přes opakované, jednoznačné "ne") můžete jednoduše říct, že na ně nemáte čas. Máte moc práce a tak.

Pamatujete, jak vás někdo z nadřízených žádal o nakoupení několika A4 obálek "až bude čas"? Zrovna teď by se volná hodina nebo dvě na stání ve frontě určitě našla.

Pokud si někdo vám stěžuje na věci, které opravdu nemůžete ovlivnit (třeba že ráno po ulici jezdí TS a popeláři, nebo že někdo někde v budově něco vrtá, což - pane bože - překvapivě není zrovna neslyšné, nebo že je v centru večer na ulici ruch, nebo že něčí spolubydlící, silný kuřák, si ven chodí zapálit i v noci, nebo...), jako by se jednalo o něco ze seznamu věcí, za něž nesete odpovědnost, může vám tato osoba klidně posloužit při nácviku mimické doby ledové.

Těm, co se dokážou (nejen) přes noc odvázat tak, že se v jedenáct dopoledne následujcího dne ještě pořád na šrot přijdou na recepci ucházet o ruku libovolné přítomné osoby ženského pohlaví (a vy se jen marně snažíte přjít na to, jak se někdo s aktuálně třísekundovou pamětí vlastně dokázal dostat až sem), můžete vždycky přímo říct, ať jdou do prdele. Až vystřízliví (pokud vůbec), budou si to nakonec pamatovat ve formě prostého neškodného "ne".

(Korunu tomu nasadí, když o několik dní později napíšou recenzi ve znění "Bylo to fakt boží, nejspíš přijedu zas.")

Nezmary, kteří si k čemukoli ještě zvládají postupně prodlužovat pobyt z původních dvou nocí třeba na dvacet (aniž by vám dali obecně ospravedlnitelný důvod, proč je odmítnout), prostě zařadíte do kategorie "tenhle člověk mě teď v podstatě platí" a dál je ignorujete, pročež si jako psychickou podporu k sobě za stůl povoláte posilu v podobě někoho z kolegů. Nebo přátel. Nebo tak.
A pak si třeba párkrát za den opakujte, že jednou odtud přece vypadnout musí; a do té doby to určitě nějak zvládnete.


Až se ze dne na den změní vedení, máte aspoň pro nové kolegy spoustu historek!

A máte-li opravdu štěstí, ty historky se jim rovnou přijdou ubytovat.
Třeba v podobě cibulového dědy, jehož přítomnost prostě zaznamenáte, i kdybyste nechtěli. Pokud ne podle všudypřítomné cibule (a jejího odéru), pak alespoň podle kousíčků toaletního papíru rozdrobených kolem postele a po cestě do koupelny. A přijde si povídat o počasí, pokud ho laskavě nepožádáte, aby pokojské pořád neztěžoval práci.

Nebo ho možná ráno potkáte v koupelně u fénu, jak si suší... ne zrovna hlavu.

A nebo historky jen zavolají předem.
Pravidelný dámský operní sextet má ve své představené, na to, že sama operu (snad) nezpívá, tak vycvičený hlas, že ho z telefonu uslyšíte klidně přes celou místnost. Ranní kafe a cigárko jí dodává ten správný tón.

A až kolegy ty projevující se historky dostatečně poděsí, můžete přihodit pár těch, co už se nejspíš jen tak neukážou.

Třeba slečnu, která jedné noci volala, neboť ji vyděsilo šílené bušení za dveřmi, tedy že se někdo dobývá do podniku (z čehož se následujícího dne vyklubalo cvakání bojleru, který jede 24 hodin denně, ale kdovíproč si toho zvuku do té doby nikdo nevšimnul). Zajímalo by mě, co jí na výsledek zjištění řekla přivolaná policejní hlídka.
Aby druhé noci náhodou nebylo všechno v pořádku, volala znovu, tentokrát ohledně problému s dveřmi. Nejdou odemknout. "Už jsme zkoušeli asi patery klíče." (O pět-deset minut se dveře "podařilo otevřít" - ráno samozřejmě všechny rozdané klíče bez problému fungovaly.) A po vyřešení dveří začala s dlouhým proslovem, jak ale vůbec není se svým pobytem spokojena. A protože potřebuje odjet "brzy ráno, ještě před otevřením recepce", chce nějaké okamžité řešení (čeho přesně?).
Z brzkého odjezdu se vyklubal odjezd hodinu před horní časovou hranicí pro check-out. A světe div se, o nějaké kompenzaci čehokoli ani nepípla...

Komentáře

Okomentovat