Zpoza stolu (I.)

(Ano, část první. "Raději písemně, prosím" považujme třeba za nultou. Kdybych to nechala i s těmi následujícími vcelku, skoro nikdo z vás by si to nečet "protože je to moc dlouhý"... A taky bych to vydala leda o Vánocích.)

...Takže jsem se vítězoslavně dostavila na pracák s kusem papíru (vlastně dvěma), aby tam jakože viděli, že se pořád jen neflákám.

A bylo mi sděleno, že se nejedná o řádný pracovní poměr (bitch, trávim tam víc času než ty tady, přesto je to pro mě mnohem lepší než podobnej HPP) a tedy jsem pořád považována za poflakující se nic, dali mi úplně nový papír (oproti těm předešlým úplně novým papírům jsem tomuhle aspoň zatím nemusela obětovat tři dny zbytečně zabitého času) a uvidíme se na konci října, až mě budou zpětně vyřazovat z evidence, protože jsem zase nesplnila některou z podmínek pro bytí v oné evidenci.

(Jeden by neřekl, jak snadno se "týdně" může přeslechnout jako "měsíčně". A já se zrovna nechtěla opakovat...)

---

Ale to byl začátek září; zpátky ke zbytku srpna.

Mám radost pokaždé, když si můžu ověřit, zda ještě zákony schválnosti fungují, jak by měly.

Napekla jsem si tunu sušenek (které Jack nejí, protože je v nich čokoláda) a po kupičkách si je nosila za stůl, abych měla ve chvílích nečinnosti co dělat s kafem.

Aby se ale neřeklo, že sem chodím akorát tak svačit, vždycky jsem čekala, až opravdu nebude hrozit, že by někdo něco chtěl, než jsem se do nějaké zakousla.

V těn moment obvykle přišel host se sáhodlouhým dotazem...

Přes všechny nakousnuté sušenky se mi ale dařilo plnit 99 % přání příchozích. A když zrovna nikdo nic nechtěl a nebylo nic na práci, aspoň jsem si pokaždé měla s kým pokecat o tom samém, o čem se mluvilo posledně. (Oh the joys of being all the same.)

Achievement unlocked:

Dokážu se bavit s téměř libovolnou neznámou osobou.

A pánové:

(čte-li vás to tu aspoň pár)

To, že se s váma osoba opačného pohlaví baví, neznamená, že vás balí nebo musí být nezadaná.

Shout out tomu Alžířanovi, co mi přinesl růži, na recepci mě oslovoval zásadně "princess" a přestal se mnou mluvit, jakmile zjistil, že už jednoho boyfrienda mám.

Mimochodem, pokud si někdy budete někde rezervovat pokoj, pošlete zároveň s rezervací i informaci o času svého příjezdu, budete-li už mít aspoň přibližnou představu. Ušetříte tím sobě i jiným spoustu energie.

Patnáct hodin za stolem s úsměvem? Beru všemi deseti!

Jako jednu z nejsvětlejších stránek celé téhle práce vidím ten malý výskyt česky mluvících/rozumících osob. Jestli jsem kdy něco chtěla, rozhodně to bylo i "mít možnost si hlasitě zanadávat na jakýkoli vyskytnuvší se problém"...

Třeba když si někdo chce na poměrně dost dní (přičemž datum je téměř za dveřmi) zarezervovat pokoj a nedokáže pochopit, že to tady není nafukovací.

Přijde vám dotaz na jednolůžko, které je téměř neustále plné, případně dvoulůžko, protože "možná přijede i kamarád". Tak se druhé straně omluvíte, co se týče jednolůžek, a osvětlíte situaci ohledně dvoulůžek, protože tam už je taky místy plno; nabídnete alternativy pro dny, kdy jsou oba typy pokojů plně obsazené.

A dostanete odpověď v duchu: "OK, když máte na těch pár dní plno, tak si vezmu na celou tu dobu dvoulůžko."

Seriously, man?

A když zrovna nepotlačuju nutkání mlátit hlavou do stolu kvůli pochybné gramotnosti některých potenciálních hostů, vynahrazují mi to ti, kteří nezvedají hovory a neodpovídají na e-maily.

Nebo se uráčí odpovědět nejdřív tři-čtyři dny před svým příjezdem.

pokračování: Zpoza stolu (II.) >>