21. 10. 2012 (Ne, vážně. Nic není černobílé. Nic je prostě nic... každopádně, to moje nic mívá nádech do zelena. Těch pár vteřin předtím, než ztratím vědomí...) Zase se ve mně perou ty dva protipóly. Na jedné straně je tu nechuť vstávat ráno z postele (tentokrát mě málem nedokázal zvednout ani hlad), kterou momentálně reprezentuje Naito; na druhé straně je Tori a její snaha přinutit mě žít. Těžko říct, která má navrch... Nai představuje tu snadnější volbu. Přestat jíst, dýchat, žít - mít konečně klid. Tori mi při každé příležitosti dokazuje, že jít dál neni tak těžký, jak si myslim. Vlastně mi to většinou dokáže aspoň pětkrát do týdne. Poslední dobou jsem měla neskutečnou chuť "zatáhnout" školu. Neudělala jsem to z různých důvodů (ať už to bylo proto, abych viděla těch "svých" pět lidí týdně, nebo proto, že nechci zameškat látku kvůli svojí paměti), ale při zpětném přehodnocení si skoro myslím, že jsem to udělat měla. Výsledky by určitě byly lepší. Zanedlouho to bud...