Zpoza stolu (II.)

Po stoleté pauze část druhá. Dodělala jsem pár načatých věcí bokem, tak to sem snad teď posypu o něco rychleji.
A kdyby zase nic, sledujte můj twitter (AToRISuM) - tu a tam tam něco trousím.

Předchozí/související:
---

Za září jsem vychytala skoro všechny příjezdy velkých skupin.

První byli Maďaři.
Jelikož moje sestra pracuje na podobné pozici, měla jsem k dispozici několik desítek minut zoufání si na jiné maďarské hosty, což mi zrovna náhled na situaci nezlepšovalo: nejen že se sem najednou nahrne tyvole třicet lidí s kuframa (když se sem na recepci obvykle sotva vleze i jen deset bez kufrů), ale pravděpodobně nebudou ochotní se domlouvat anglicky.
Naštěstí, jak jsem brzy zjistila, se jednalo o studenty, a dozor, co měli, je k mé nesmírné radosti tu angličtinu učil - takže domluva in English OK.

Achievement unlocked:
Domluvit se v pohodě se skupinou Maďarů.

Akorát s pořádkem už to tak OK nebylo.
Den před odjezdem přišla Nasraná Nasťa (pokojská), že tam ty děcka přes noc poblily koberec, že ona to čistit nebude (vážně, nemá to v popisu práce) a ať jim sdělím, že to buď vydrhnou sami (náčiní Nasťa dodá), nebo si mají připravit peněženky.
Tak jsem jim to vyřídila a pro jistotu podala informaci i dozoru, kdyby chtěli milánkové zapírat.

O pár desítek minut později přišla Nadšená Nastěnka s tím, jak to tam hezky drhnou. Pořád si přeju, abych viděla výrazy studentů, když tam N. přišla a s pouhým "Please!" (protože anglicky toho moc dalšího neumí) jim tam mrskla kýbl s čisticím prostředkem a kartáčem. I ten její popis byl totiž naprosto boží.

O den později přišla opět Nasraná Nasťa s tím, že to sice včera pěkně drhli (nebo to tak aspoň vypadalo), ale flek tam zůstal. Jenže Maďaři to ráno odjeli, takže už nebylo koho seřvat.

Pak přišli maturanti ze Zlína, část první.
Nutno souhlasit s kolegyněmi, že s cizinci se tu člověk kolikrát domluví elegantněji než s Čechy nebo Slováky. To tak popisujete, co kde je, eeh, no, a ještě tohle... Jo a to. (A pak se za hosty už skoro dovřou dveře, načež si vzpomenete na něco dalšího.)
Ale zpět ke zlínským. Napůl jsem se bavila, napůl si zoufala, když jsem je před každým jejich programem viděla, jak se slézají na sraz před budovou. Jsme ve čtvrtém patře, potažmo pátém; oni si na těch pár pater dolů radši sto let čekali na výtah, než aby šli pěšky (to dělali jen někteří, a kupodivu se k chůzi uchylovali raději cestou nahoru).

Ale na druhou stranu, to tady dělají skoro všichni.

A aby měla Nastěnka důvod se celý den smát, na koberci po nich zůstal flek druhý; jen ho v průběhu pobytu zakrývali haldou tašek, chytráci.

Mezitím přijely na návštěvu dvě (asi) Rusky.
Mluvily na mě rusky, německy, pár slov zvládly dokonce anglicky. Já jim to zkoušela srozumitelně oplácet. Sice dodnes nechápu, jak je to možné, ale zřejmě jsme se pochopily.

autentický tweet:
"Právě jsem česko-anglicko-německo-rusky ubytovala dvě příchozí. Německy ani rusky neumim, tak snad mě pochopily..."

Když už jsme u Rusek - jelikož jsme v centru Prahy, zrovna nouze tu o ně není ani co se týče "domácích".
V jiném patře budovy sedí jedna tak úžasná, že spolehlivě otrávila i přinejmenším jednoho ze svých (dvou) kolegů. Jen jednou jsem ho viděla bez toho tragického výrazu v obličeji - to když si v dostatečné vzdálenosti od kanceláře oné čarodějnice dával kuřáckou pauzu.

Další skupina v pořadí byli jacísi studenti (trefnější by teda bylo jakési studentky a k nim dva profesoři) z některé zámořské univerzity zaměřené na umění.
Objednali si snídaně. Jelikož tu obvykle nejí víc než 5-6 lidí, působilo číslo "12" poněkud děsivě... ale jen než jsme zjistili, že tahle skupina snídá zásadně müsli, případně ještě po jednom jablku.

Následovala druhá část zlínských maturantů.
U těch jsem se, na rozdíl od části první, nemohla bavit jejich zákazem používat naše kuřácké okénko. Záhy jsem vyzvěděla proč: experti v prváku někde dostali pokutu za kouření, a od té doby je to dozoru jedno, dokud je to na povoleném místě.
Měli ovšem jiné super zvyklosti: třeba nechávat klíče všude tam, kde by být rozhodně neměly. Párkrát jsem měla chuť je zamknout na pokojích (to když jsem při obchůzkách viděla všechny ty půjčené sady zastrkané zvenku ve dveřích), ale rozhodla jsem se to neudělat, aby neřekli, že se nechovám na svůj věk.
V předvečer jejich poslední zde strávené noci jsem jim na konci směny šla pozavírat střešní okna v pokojích (protože to by nebyli hosti, aby nenechali všude otevřeno), zamkla jsem za sebou (protože do oné části se dostanou i jiní lidé a tenhle pokoj má kliku i zvenku) a šla domů. O pár hodin později: zoufalý telefonát. Děvčata si nechala klíče na pokoji (WTF?) a ono je tam teď zamčeno.
Šéfová měla radost, když chvíli před půlnocí sháněla taxík, aby jim mohla dojít otevřít. Ale rády jí to proplatily.

A ráno přišla dokonce i kytka...


Komentáře

Okomentovat