280816 Takový to, jak chceš jít s někým do kina. A v momentě, kdy už máte sedět v sále a pozorovat právě rozpohybované cosi na plátně, namísto čehokoli sedíš, vlastně sedíte, před podnikem B. Už je to asi půl hodiny, co ti Korejci řekli, že tam budou za deset minut. Takže se pak místo zmeškaného kina jdete projít. Do hospody. Oba to tak nějak potřebujete. Mohlo být půl třetí, když ses ho nad svým nedopit(n)ým pivem pokoušela probudit. Nebo když se to konečně povedlo. "Prosím, prober se příště dřív, než mě začnou cizí lidi zvát ke stolu." Může být tak čtvrt na pět, když po něm konečně přestaneš lézt (ne že by si kterákoli strana stěžovala) a rozhodnete se taky jednou třeba něco naspat. Čtvrt na pět. V pět, pět deset a pět dvacet pět ti bude zvonit budík, protože sprcha a dlouhé vlasy a žádný fén. A ranní, resp. celodenní směna na obzoru. Má vůbec cenu spát? Jenže žádný z těch budíků není dost přesvědčivý, když je ti s někým dobře. Sedm dvacet dva. Dostáváš malý, docela maličký...
