Veselé výlety za zvláštními zjevy

(Ten titulek si skoro říká o pokračování typu "...a jiné pohádky", ale to bych si napřed musela aspoň něco z toho vymýšlet.)

Zase jsem dostala možnost potýrat své už tak chabé stravovací a spací návyky, a tak jsem se jí s radostí chopila. Co jiného vám vykouzlí stejný úsměv na tváři jako je ten, který máte při vstávání v 3:45 ráno při představě následujících dvou vskutku produktivně trávených dnů?

---

Takže jsem krátce před pátou ranní zčerstva vyrazila na autobus. Venku jsem potkala kočku (říkejme jí Rolnička, tu má totiž na obojku a jako jméno to sedí jak v případě, že se jedná o kočku, tak v případě, že je to kocour; bydlí ve stejném domě, jen o patro níž), která nebyla nadšená, že jsem stihla ujít těch X metrů od vchodových dveří dřív, než tam stihla doběhnout, a tudíž bude muset čekat ještě na dalšího kolemjdoucího, aby ji pustil dovnitř.

Naštěstí jsem si to u Rolničky vyžehlila o tři dny později, kdy jsem vyrážela o půl hodiny dřív a potkala ji pro změnu za dveřmi uvnitř, kde čekala, až ji náhodný kolemjdoucí pustí ven.

Z autobusu jsem přesedla na metro, z metra po nějaké době na jiný autobus a někdy před osmou nebo devátou ranní už jsme byli v Telči - and that's when the fight started.

Jako komparzista člověk potká spoustu různých lidí, přičemž stihne zaznamenat celou škálu v rámci typů povahových, charakterových, ... Občas narazí i na zhmotněné noční můry.

Například T., podle rozpisu rolí pacholek - jen tak pro sebe mu říkám "H. 2", podle jiného člověka, co znám. Když jsem T. poprvé viděla a slyšela, získala jsem pocit, že jsme vlastně do Telče nedojeli: rozsekali jsme se někde cestou a já jsem teď v pekle.

"H. 1" mi tím, co dělá a říká, zvedá tlak, jakmile ho zahlédnu. "H. 2" je jako jeho klon - chová se úplně stejně a skoro stejně i vypadá, má akorát jinou barvu vlasů. Na rozdíl od "originálu" se ale tenhle výskyt dal relativně snadno setřást, takže po dvou dnech a jednom mrazivém ranním pozdravu byl klid.

Ne tak od pana P.

Pár z nás si ze začátku chvíli myslelo, že patří ke štábu, protože zatímco se zbytek komparzistů nechával jeden po druhém oblékat, česat a jinak upravovat, pan P. stál v civilu opřený o jedno z kolemstojících aut, díval se do země a netvářil se, že by ten den měl mít na práci cokoli jiného. A čas od času se jen tak zničehonic rozesmál, což by někdo mohl přikládat už ne tak neobvyklému handsfree telefonnímu hovoru.

Jenže pan P. v uchu nic neměl. Zato měl v hlavě poněkud zvláštní soubor myšlenek a přesvědčení: na příklad odmítá jíst maso, protože věří, že "když člověk jí maso, není v jednotě s bohem". Jakmile dáte panu P. příležitost, začne vám o tom sáhodlouze vyprávět. Vlastně ne vám - stolu. Zapíchne pohled do stolu a klidně hodinu odříkává svou "básničku" (buď mu někdo úšpěšně vymyl mozek, nebo nevím, protože tohle u duševně zdravého člověka neuvidíte) o tom, jak je hrozně špatné jíst maso, protože pak člověk není v jednotě s bohem. A o pár hodin později, když se jedete ubytovat, přes celý autobus slyšíte jeho (taktéž aspoň hodinu trvající) poznámky o tom, jak dneska v hotelu budou slyšet ženské vzdechy.

A pokud zrovna nemluví on, nechává za sebe mluvit svůj telefon. Jestli jste nikdy nestrávili hodiny a hodiny nedobrovolným poslechem hudební imprese Kámasútry střídané náhodnými úryvky z audioverze Rámájany (namluvené neskutečně monotónním hlasem, který se ale vzhledem ke své výšce nedá úplně ignorovat), postrádáte velmi zajímavou část představy o tom, jak vypadá efektivní psychické mučení.

Všimla jsem si, že se pan P. se svými vesmírnými moudry chodí svěřovat hlavně těm, kdo mu sdělili svá jména, a tak jsem se snažila tu jejich chybu neopakovat. Když pan P. třetího dne se svým pokusem o zjištění mé totožnosti neuspěl, rozhodl se, že si mě aspoň vyfotí, pročež jsem ho i jeho telefonem opakovaně poslala do prdele.

Pan P. však bohužel napatří k těm nejbystřejším - usoudil z toho, že mu chci ten mobil zabavit.

Když se polopaticky dopátral děsivého zjištění, že o něj (jak osobu, tak telefon) není zájem, snažil se o nápravu svého ega tím, že mi začal vykládat o těch stovkách a tisících mnohem krásnějších a kdovíco holek, který o něj tak moc stojej.

Yeah, well... Still not impressed.

Naštěstí je šance, že tyhle dva ještě potkám, jen velmi malá.

Na závěr už jen pár poznámek:

• Nehledě na to, o kolik příjemnější je postávání na slunci než posedávání ve stínu v průvanu, musí člověk vždycky počítat s tím, že zákon schválnosti o spáleném obličeji (a o různě rozmístěných komických neopálených obrysech) nebere ohled na nic.

• U Němců si člověk nikdy nemůže být jistý, jak to mají s humorem. Když jsem málem polila herce hroznovou šťávou (co suplovala víno), vtipkoval, že jsem mu zkazila close-up a o pár minut později mě ještě přišel ujistit, že to opravdu byla jen sranda. Když ale o něco dříve naší vrchní maskérce jiní ze zaměstnavatelů vysvětlovali, jak má pracovat s lepidlem na paruky, a ona si myslela, že je to jen vtip - nebyl.

• Pokud po soumraku v rámci natáčení posledního obrazu lítáte v historickém kostýmu po kočičích hlavách, co už dávno nejsou výškově tak vyrovnané jako "za mlada", musíte počítat s tím, že se prostě rozsekáte.

• Zajímalo by mě, kolik služebných měly renesanční dámy na to, aby jim přidržovaly sukně a ty ostatní záležitosti při používání toalety, protože i v pouhých šatech děvečky bez dobového spodního prádla to je docela zážitek.