180217 Jsem z toho všeho prostě unavená, víš? Celý dny trávim v práci, která mě už dlouho neposouvá nikam jinam, než blíž a blíž k hranici příčetnosti. Od doby, co jsem tam začala dělat, se minimální mzda stihla zvednout nejmíň dvakrát, ale já pořád dělám za stejný peníze, přibývá jen další a další práce. Vedení pořád jen fňuká, že nejsou peníze, ale nebyla jsem to já, kdo si na měsíc odjel do Thajska za chlastem a kurvama, a nejsem to já, kdo chodí aspoň jednou týdně předstírat činnost na golf. Nebyla jsem to já, kdo si pořídil novej barák, a nejsem to já, kdo si každou chvíli vyrazí někam do prdele, vrhajíc svou práci po jiných. Úspěchem mého týdne je, že jsem se dostala "domů" dost včas na to, abych si uvařila něco "normálnějšího" k jídlu a stihla u toho vypít jedno pivo, než odbije půnoc. A že jsem dokázala v klidu potvrdit svůj příslib finanční pomoci drahému. Prakticky polovina toho, co mám, abych se udržela při (zdánlivém) životě, výměnou za naději, že spolu ...