Pohyb místností potmě

Mívám letos velmi často pocit, že se snažím chodit se zavázanýma očima místy, která neznám (a nikdo mi neřekl, že můžou v takové podobě vůbec existovat). Opatrně jdu, našlapuji pokud možno obezřetně, a stejně si téměř okažitě pořídím na holeni nový zářez nějakým náhodným kusem nábytku. Jenže ono je to občas potřeba, přerazit se o kus dřeva, když si chcete víc užít momenty, kdy na cestě nic nepřekáží.

Posledních pár týdnů se pomalu ale jistě usazuji v novém (v pořadí již pátém) bydlišti.

Poté, co jsme se s panem spisovatelem shodli, že se neshodneme, jsem si začala hledat něco jiného. A našla: blíž všem a všemu, co je potřeba. Není to tu objektivně ani zdaleka dokonalé, ale mně to místo sedí. The Dream, pt. 3. Říct o tom všem svému minulému já, kdo ví, co by ta holka udělala...

Byl 31. květen, když jsem si vyzvedla klíče. I am Jack's broken heart. Teprve včera jsem sdělovala novinky i doma.

Už je to měsíc a den, co se velmi úspěšně podařilo zahodit další kus strachu z nových začátků. Důvod (motivace?) mi včera v lehké podnapilosti několikrát sdělil něco, co prý každou tak vyděsí, až uteče. Zasmála jsem se tomu a požádala o pozdější, střízlivou reprízu. (Zatím nic vysloveného.) Nedělní rána už nikdy nebudou jako dřív, a jsem za to moc ráda.

Vše je báječné, jen občas nevím, kde mi hlava stojí. Ale ono to nakonec ani tolik nevadí. Cesty jdou dál, jen jiným směrem.