Radosti spolubydlení II.

Zhruba před měsícem se v podobě na první pohled nenápadné slečny do bytu nastěhoval poněkud kuriózní případ.

Seznámení s její existencí začalo nevinně: jednoho úterý jsem si v práci přečetla SMS:
"Máte novou spolubydlící. Naschle K" (sic).
S velmi umírněnou zvědavostí jsem se po směně dopravila domů. Na novou přítomnost mě ve dveřích upozornily předně dvě věci: 1. v místnosti (do té toby) neobývané se svítilo; 2. z kuchyně zazněla poznámka o jezdeckých botách.

(To je totiž zřejmě naprosto normální, v-naprostém-pořádku-výraz pro popis třicetidírkových kožených bot s ocelovou špičkou.)

Odložila jsem si a šla zjistit, co se v kuchyni děje, že se tam teď tráví takového času tak hlučně. A taky se seznámit, samozřejmě, ačkoli by mně osobně nedělalo problém s někým bydlet, aniž bych věděla, jak se jmenuje (nebo dokázala v případě náhlého zmizení poskytnout nějaký použitelný fyzický popis). Však jsem kdysi ve třetím bydlišti dokázala tři dny nepromluvit slovo k vlastní matce, a to jsem byla doma po většinu těch dní. Jména při běžné komunikaci nepotřebuji a prakticky nepoužívám.

V kuchyni jsem našla R. (který se tu vyskytoval všehovšudy měsíc), jak zbavuje mrazák téměř jednolité vrstvy sněhu a ledu, která tu přebývá ještě déle než já (a rozhodla jsem se ji v "TO DO" seznamu posunout kamsi na poslední pozice, jelikož mražené potraviny nejsou zrovna můj šálek kávy - leda zmrzlina, a tu obvykle zpracuji velmi rychle). Nová slečna spolubydlící postává opodál a velmi zvolna utírá vodu z jednoho již vydolovaného mrazákového šuplíku.

(Jak jsem později zjistila, slečna přišla do kuchyně a chtěla si cosi mraženého uložit, načež se jí to ze zjevných důvodů nepodařilo. Jenže přece si svůj problém nemohla řešit sama. Taky se ovšem nabízí varianta, že si tak dlouho hlasitě stěžovala prázdné místnosti, až R. ruply nervy.)

Rozhodla jsem se tedy protentokrát vynechat svou obvyklou úterní zábavu a přiložit ruku k dílu. Na podlaze před mrazákem se tou dobou válelo už vcelku dost spadaného ledu, tak jsem vzala smeták s lopatkou a začala ho ve vhodnějších okamžicích odklízet.
O chvíli později bylo potřeba zbavit jeden ze šuplíků poměrně velkého množství mrazákového sněhu. Usoudila jsem, že v potenciální soutěži o nejlepší pomocný bagrovací předmět bez diskuzí vyhrává lopatka (ano, tatáž lopatka, kterou jsem - předtím tedy se smetáčkem - odklízela led z podlahy) nad libovolnou lžící, a v dobré víře jsem přešla od čekání na další spadaný led k vyhrabávání sněhu lopatkou do dřezu.

Pár sekund jsem tedy přesouvala sníh ze šuplíku do dřezu, načež se ozvalo takové to "Ehm..."

"Myslíš, že bys to mohla raději vyndavat tou lžící? Přeci jen se tam bude skladovat jídlo..."

Pomyslela jsem si cosi o zbytečnosti takových obav, když se všechny šuplíky před vrácením do původních pozic ještě budou mýt. Ale nechtěla jsem hned v první hodině společného soužití dělat vlny, tak jsem jen pokrčila rameny (většinu sněhu už jsem stejně vybagrovala lopatkou) a pokračovala dle slečnina přání lžící.

Zpětně mě v souvislosti s dalšími issues napadá, že by možná bývalo bylo lepší nějakou tu vlnku na hladině způsobit. Čistě preventivně. Lidé mívají z nějakého důvodu pocit, že když jim vyjdete vstříc, znamená to, že budete tančit, jakkoli si písknou, nebo že se rovnou klidně na povel poserete, jen abyste mohli udělat, co jim jen na očích uvidíte. Nebo tak něco.

Likvidace ledu a sněhu pokračovala poměrně poklidně až do okamžiku, kdy bylo potřeba utřít zbytky toho, co stihlo roztát, z podlahy.
Jak jsem se zmínila minule, s jednou (tou dobou nedávno) zmizevší spolubydlící odešel i hadr na podlahu. Problém byl na světě.
Navrhla jsem tedy na pozici nového hadru jednu z nepoužívaných utěrek na nádobí. Soudě dle výrazu, který se slečně usadil v obličeji, bych už jen za takovou myšlenku měla být upálena na hranici... Jelikož ale nikdo nic lepšího nenavrhl, utěrka byla jmenována novým hadrem. Samozřejmě se to ale neobešlo bez komentáře.

"Musíme tu utěrku ale nějak označit, aby se s ní třeba pak někdy neutíralo nádobí."
"Myslíš jako až se vypere?"
"To je jedno, že se vypere, nádobí se s ní prostě už utírat nemůže!"

("Vždyť se to stejně pere na vyvářku, ne?" poznamenala kolegyně, když jsem jí další den předávala tento důležitý poznatek o hygieně.)

Než jsem se stihla pro zbytek večera uklidit do pokoje, ozvalo se ještě legendární prohlášení:
"Teda nevím, jestli je to mnou, nebo tím bytem, ale už teď uvažuju o tom, že si řeknu o vrácení peněz a najdu si něco jinýho."
(Please do.)

Od té doby silně pochybuju, že si vůbec před nastěhováním domlouvala jakoukoli prohlídku prostor.

---

Aby nám nespadla hladina adrenalinu, sdělila nám dalšího dne slečna, že má alergii na tabák, formou vskutku originální - zastavila se uprostřed předsíně, počkala na prvního kolemjdoucího a prohlásila něco jako: "Mně připadá, že je tu nějak zakouřeno." A nějaké poznámky o slzících, oteklých očích (vidět nebyly ani slzy, ani otok). A pak - jen tak mimochodem - něco o tom, že je alergik.

Skutečnost, že R. trávil prakticky celé dny v pokoji s cigaretou nebo brkem v ruce, což se samozřejmě projevovalo i ve vzduchu v předsíni (pravda, ne natolik, aby se dala popsat slovem "zakouřeno"), tím pádem ještě prohloubila domněnku, že slečna do bytu až do svého včerejšího příchodu nevstoupila; a pokud vstoupila, tak leda na práh vchodových dveří a bez otázek. Nebo možná nechala své dýchací cesty na chodbě.

Představila jsem si analogickou situaci, kde se člověk s alergií na kočky přistěhuje k random old cat lady, začne si druhého dne stěžovat, že se tu nedá dýchat, a požaduje okamžité odstranění koček a všeho, čeho se třeba jen mohly dotknout.

---

Chvíli se nám v kuchyni vyskytovali potravinoví moli. Čert ví, na čem se nechali přinést; další problém byl na světě.
Slečna totiž trpí fobií z potravinových molů.

A jelikož se tu moli vyskytli ještě pár dní předtím, než se ona přistěhovala, museli logicky sídlit v našich potravinách. Takže jsem na slečninu žádost znova prohlédla všechny molulibé potraviny, co jsem měla. Bezvýsledně. Následovaly proto dny, kdy mi bylo "nenápadně" naznačováno, že jsem to určitě neprohledala správně a že bych se za sebe měla stydět a tak.

Po těch dlouhých dnech, kdy jsem si říkala, že buď někoho vyhodím z okna, nebo podpálím kuchyň, byli konečně pryč.
Nebo to tak alespoň vypadalo, dokud mi jednou večer nesdělila, že "dnes zabila tři moly v téhle skříňce" - ve které se ovšem kromě čistých hrnků, skleniček a prázdných zavařovaček vyskytovaly akorát... její věci.
Heh.

Trvalo jí další den a půl, než se odhodlala v oné skříňce učinit nějaká protimolí opatření.
Sice nechápu, čím v boji proti molům pomůže vyhození prázdných, čistých zavařovaček, ale OK. Nechala jsem to být, ale...

"To ty sklenice neodvíčkuješ?" zeptala jsem se, když jsem si všimla, že většina skla v tříděném odpadu je dosud uzavřená.
"Stačilo, že jsem je tam vůbec vyhodila, odvíčkovávat je prostě nebudu."

Prý proto, že se jich mohl dotknout nějaký mol.

Komentáře

Okomentovat