Ze dne (ne)dávno uplynulého

"Tak jsem úspěšně pohnula s tim návrhem na zeď. Chceš to vidět?"

"M-hm!"

"Takže. Tady nechám tu původní barvu, ..."

"Hm..."

"...tuhle část kolem okna udělám bílou a tady červenej pruh, asi po celym obvodu místnosti."

"Ugh."

Ten zvuk mě celkem přesvědčivě odradil od dalšího popisování. Odešla jsem; zeptala se mě: "Proč?" - Přece protože to nechce slyšet.

Nemam ráda lidi, co dokážou na všechno kejvat, jak je to hrozně zajímá, a po několika sekundách dělaj ksichty jako by se jim všichni hrozně vnucovali. Ona do mě ale samozřejmě může hustit ty svoje moudra celej den (a pak se hrozně divit, že jsem věčně někde pryč)...

Nemůžu vystát lidi, co se napřed "jakože hrozně zajímaj", načež to cosi urychleně odsouděj, aniž by vyslechli celou záležitost.

Už je to nějaká doba, co jsem vyměnila vzdálenou, úzkou, fialovou místnost (kde teď mimochodem přebývá jistá.. ehm, slečna typická pro svou generaci) za tu aktuální bližší, větší... Fajn, abych to zkrátila, na první pohled se mi nelíbila. A pořád z ní nejsem nadšená, ačkoliv to trochu přebíjí (- doslova) těch pár kousků papíru a shluk polystyrenovejch kuliček, co jsem požádala o pomoc.

Nedlouho po nastěhování mi temnota mého života sdělila, že si to tam klidně můžu vymalovat, a při tý příležitosti se rovnou zeptala, jakou barvu bych si tak představovala. Řekla jsem, že červenou. Nevypadala zrovna nadšeně; vlastně by bylo nejvýstižnější říct, že nasadila výraz "fajn, ale mnohem radši než tohle bych ti financovala třeba růžovou" a podle svého zvyku důkladně ignorovala dodatek o nezanedbatelném množství čehosi bílého ve svrchní vrstvě.

Nějakou dobu se ptala, jestli si to nechci rozmyslet. Že to tam přece budu mít hrozně tmavý... (Haha.) Ne. Tak jsem dostala za úkol si spočítat obsah plochy, kterou chci barvit.

Po dvou měsících nebo ještě později mě (se slovy "Jdeme se podívat po tý barvě") vytáhla na nákup. Když zjistila, že jsem si ještě pořád nic nerozmyslela a ani se k ničemu takovýmu nechystám, prohlásila něco jako že tam jsme jen kvůli zjištění, jestli se vůbec takovej odstín prodává. (Zatraceně, ten krám je mnohem větší než ta těžce prestižní škola, kam chodim, a zaměřuje se krom kytek už jen na bydlení; jaká je pravděpodobnost, že tam nenajdu střednětmavě červenou barvu k vymalování místnosti?!) A pak už nic.

Po dalších několika týdnech se začala tu a tam vyptávat, jestli jsem si opravdu nerozmysela ty zdi. Ne.

A pak dlouho nic. (Kéž bych mohla to samý prohlásit o jinejch věcech, který od ní slyšim.)

Mezitim stihla vymalovat dobrou třetinu bytu (dle mýho názoru mnohem tmavší barvou než byla "ta moje", což se ještě stupňuje skutečností, že dané prostory poněkud postrádají důkladné osvětlení zvenčí).

Neptala se mě, co si myslim o provedení nejprocházenější části bytu; proč mi (svym úspornym způsobem) kritizuje to, co chci mít ve svym vlastním prostoru, kam jen málokdy vkročí jiná noha než ta moje nebo ta kočičí?

_ _ _ _ _

Začínám mít neblahý pocit, že spolu firmy a mobilní operátoři úzce spolupracují. Člověk se někde uchází o brigádu a do několika dní mu volá operátor z šesti různejch čísel.

A ten člověk to všechno zvedá, protože si naivně myslí, že ho přijali...