Jeden člověk nám kdysi řekl:...

"Zavřete si svý krásná ústa a držte huby." Možná že místo slova "krásná" použil výraz "kravská", ale to je celkem sporný. chci říct, pokud si to někdo z nás vůbec pamatuje, pamatuje si to každej jinak.

---

Patřim k lidem, co si dobrovolně-povinně týraj svojí imunitu jídlem ze školní jídelny. Seskupování lidí ze stejný třídy u jednoho stolu snad ani neni třeba připomínat; obvykle se dá jen těžko probírat hodina s někym, kdo na ní nebyl.

Ve čtvrtek (předpokládám, že to byl čtvrtek, protože ve středu a v pátek se v jídelně neukazuju a úterý je už moc daleko na to, abych si pamatovala, co se dělo) jsme teda zase seděli u stolu nad jídlem pochybného původu (každopádně chutnalo celkem dobře) a řeč přišla už po několikátý na to, jakej maj rodiče úžasnej talent na buzeraci. Je to celkem vděčný téma, protože se často ukáže, že má někdo v rukávu zase nový "historky", tudíž řeč nikdy nestojí.

Tak si tam tak sedim a snažim se zachytit každýho, kdo zrovna mluví.

"...můj táta vždycky přijde domů z práce, rozvalí se na gauči a..."

"...vždycky přijdu úplně mrtvá, udělám si něco k jídlu,..."

"...hned začne s tim, že nic nedělám..."

"...prej se celej den jen válim a..."

"...já vždycky přijdu domů a---"

"...jim se to řekne, když si v podstatě nic z práce nemusej..."

"...oni za to dostávaj aspoň plat, ale my..."

"...víš co, v podstatě..."

"...to já vždycky přijdu domů a---"

"...prostě by mohli aspoň uznat, že..."

"..."

Jeden z důvodů, proč mam mnohem radši písemnou formu komunikace je ten, že vás nikdo nemůže prostě jen tak přerušit a mlít si to svoje bez ohledu na to, že byste třeba rádi dokončili myšlenku nebo alespoň větu. Nejzvláštnější ale je, že to kolikrát dělaj právě lidi, co by vám klidně třeba ukousli hlavu, kdybyste se opovážili skočit do řeči vy jim.

Tak jsem odvrátila pozornost od lidí sedících vpravo k osobě přímo naproti mně. 40% sangvinik, vyplulo mi na mysl. Podle výrazu už ale vzdala všechny pokusy o vlastní přispění do diskuze, a přitom se mi zdálo, že je to jedinej člověk, od kterýho tam nebylo slyšet to samý, co omílali ostatní.

"Vždycky přijdeš domů, a dál?"

Bylo to asi poprvý, co jsem na gymplu viděla doslova rozzářený oči. A tenhle úsměv. Ten výraz, když si člověk myslí, že nikoho nezajímá, a pak se objeví ta jedna osoba, která se ptá, co bylo dál. A to stačí, nic víc neni třeba.

Jenže lidi jsou čím dál tím bezohlednější...

Pokud je přerušuješ a neobtěžuješ se ani s omluvou, pak podle mýho nemáš právo slyšet, jak to bylo dál.

Tak prosím aspoň někdy respektujte fakt, že zrovna mluví někdo jinej, a držte huby. Však vás neubyde.