Dilema
Pozadí ve formě zachycení nevysloveného se přece posledně osvědčilo.
Příspěvky
Zpoza stolu (V.)
Předchozí/související: Zpoza stolu (I.) Zpoza stolu (II.) Zpoza stolu (III.) Zpoza stolu (IV.) Kdybych měla jmenovat X důvodů, proč miluju svoji práci, mezi prvními by (hned vedle " platí mě za to, že lidem ukazuju, kudy se dostanou na Hrad nebo na letiště ") nejspíš byl " valnou většinu těch lidí už nikdy neuvidím (a netřeba si lámat hlavu nad trapnými konverzacemi) ". Nejobvyklejší turista prostě přijede, zaplatí, max. se zeptá na pár věcí a do check-outu pak o něm prakticky nevíte. Po odjezdu už o něm nikdy neuslyšíte, leda by napsal nějakou recenzi. Zato ty další lidi, výjimečné, stálé nebo vracející se hosty, kteří třeba nedejbože rádi "táboří" v recepci, si prostě musíte zamilovat, chcete-li vyváznout ve zdraví. Klíčem je najít si na věci tu nejlepší stránku, na kterou se můžete pořád dívat. Univerzální záchrana - všem neškodným (těm, co si chtějí pořád povídat, co vás denně několikrát chodí zvát na oběd/večeři/whatever apod. i přes opakované, jednoz...
Prostě se usmívej
Už je to určitě alespoň rok a půl, co jsem začala špinit tenhle papír. Ne že by mi to nutkání tehdy vydrželo dlouho. Prostě jsem ten blok zase zavřela, založila někam, kde na něj nebylo moc vidět, a na obsah zapomněla. (Teda kromě chvílí, kdy jsem z bloku příležitostně vytrhávala listy, abych je položila na stůl, abych měla po čem škrábat poznámky, když zrovna nebylo nic použitelného po ruce. To pak bylo "Oh, hi!"; škub; "...Bye.") (Beztak bych se na to oko nemohla pořád dívat.) O posledních Vánocích mě sestra obdarovala sadou kreslicích uhlů se slovy: "Něco pěknýho mi namaluj." (následovala krátká výměna vět na téma "malovat ≠ kreslit") Takže jsem si vítězoslavně donesla sadu domů. Pak mi došlo, že jestli se mi s tím má povést "něco pěknýho", bude to nejspíš napřed vyžadovat spoustu nepěkných nepovedených pokusů. Usoudila jsem, že zkazit něco nedokončeného neznamená vůbec nic proti snaze o oživení mých chabých dovedností, co se různých...
Ryba 5 (říjnová)
To nejneškodnější, nejoptimističtější vyjádření, na které jsem se tou dobou zmohla. Ať žijí všemožná výročí a každičké přání k nim. A5, mikrotužka plněná nevímčím; přepracování náčrtku z diáře. Nebýt měnící se tloušťky linky, dalo by se to spáchat jedním tahem. (a jestli si to někdo nechá vytetovat, dobře mu tak, fungovat to bude asi tak jako drsné čínské znaky vyjadřující nabídku libovolné restaurace)
Zpoza stolu (IV.)
Předchozí/související: Zpoza stolu (I.) Zpoza stolu (II.) Zpoza stolu (III.) (ten seznam začíná být nějak moc dlouhý) Pokud bych měla jmenovat dva příklady čehokoli, kdy v práci nevím, jestli být nadšená, nebo naprosto zděšená, byla by to představa pravidelné pracovní doby těsně následovaná komunikujícím hostem . Mezi sezónami se o nepravidelné prac. době moc mluvit nedá (nepočítá-li se "surprise volníčko"); komunikace s hosty je ovšem zjevně téměř nevyčerpatelnou studnicí WTF-historek. Jak stojí v předchozím článku (parafr.): Jsou dva druhy lidí: ti, co čtou všechna upozornění, a ti, co jsou pak vším překvapení. Evergreen: Platba kartou a check-in do osmi večer. Při rezervování pokoje se každý dozví (tedy pokud se obtěžuje číst něco jiného než popisy kolonek, které musí vyplnit), že nebereme karty a že se může ubytovat mezi tou a osmou hodinou. Z čehož z nějakého důvodu plyne, že kdo při příjezdu nevyštěkne: "You don't take cards? You should've mentioned that e...