teamd.blog.cz // v zastoupení

Postrádala jsem ke Steamy Mood náušnice, co by se k němu barevně hodily a zároveň nepřebíjely náhrdelník samotnej. Pokud pominu barvu háčků (která je mimochodem v jinym ohledu naprosto správně vybraná :P), jsem celkem spokojená... Pro porovnání:

Loňská hodina angličtiny... Narvala jsem to v poloviční velikosti na okraj stránky, tak jsem se o jedné volné hodině přemluvila k překreslení do "patřičného sešitu". Je to jen pár čar; občas mam náčrtkovitý výtvory radši než hotovej produkt.

Jedna optimistická z předminulýho tejdne. (Člověk se snaží po skenování trochu zvýraznit linky, a co dostane? Pixely na jedné straně; na straně druhé stínování v...) Kdo uhodne, jaká povzbudivá píseň mi zrovna hrála v hlavě, má bod...

Jsem si skoro jistá, že vidím ten vzor. Den za dnem je pro mě snazší uhodnout, co kdo řekne a co kdo udělá, co se stane a co naopak ani v nejmenším nehrozí. Čím dál častěji mam ten pocit, že už nic nemá cenu. Pak odpočítám dva-tři dny a najdu motivaci; odpočítám další dva dny a přijde Špička; při každém devátém opakování tohohle kruhu najdu "smysl života"; uběhnou dva dny a já se vrátím k prázdnotě. Potkávám lidi A oni se usmívají Slyším "Jak se máš?" Ale oběma je jasné: "Nikoho to nezajímá." Prý už jsem dospělá. Osmnáct let uplynulo jako nic. Nikdy jsem neměla v úmyslu tu zůstávat takhle dlouho, ale: stalo se. Pořád je tu ten hlas, co říká, že jsem ještě nesplnila některé.. sliby? Jasně. Jenže jak to mám udělat, když čas ubíhá zrovna takhle ? Tímhle tempem nebudu hotová ani sto let potom, co se rozloží zbytky toho posledního člověka, který o mně něco věděl. Na druhou stranu, dlužim vůbec někomu něco? Neptali jste se mě, Nechci se ptát já vás. Není důvod t...

Tužka na A4. Myslim, že tak do roka bych se mohla naučit jakž takž stínovat obličej... Nebo aspoň jeho část. (Chci takový náušnice! T_T...)

Vytvořený kvůli focení návodu na R2 . ... Ano, to pod mojí rukou je kočka. Prej by to bez ní nebylo ono.. . (¬_¬)

Někteří zbloudilí návštěvníci už si pravděpodobně všimli, že je to nějakejch pár měsíců, co sdílím prostor (mimo jiné) s kočkou. Když se mi někdy v létě konečně podařilo překousnout fakt, že jí máma pojmenovala "Anežka", myslela jsem si, že to už horší nebude. (Mimochodem, Anežka je druhé jméno mojí starší sestry.) Chyba lávky. Jakmile jsem tu a tam začala oslovovat kočku "Anežko" namísto obvyklého "Tygře", máma začala používat zdrobněliny. Ne, počkat, další chyba - začala používat zdrobnělinečky . Napřed jsem si myslela, že je to jen moje chvilkový smyslový pomatení způsobený nadměrným navštěvováním ústavu . " Kdepak máš prstýneček? " Po několika dnech (lépe řečeno večerech) jsem byla nucena uznat, že je to realita. " Anešinečko, pojď si vzít granulinečky!... " (Seriously, WTF?) Měla jsem chuť mlátit hlavou o stůl... Ale fajn, pořád se to dalo nějak vysvětlit. Nebyl by to přece jedinej případ, kdy člověk mele sra hovadiny poté, co ně...