Neustále se usmívám. Ne nutně v obličeji.

Jsem si skoro jistá, že vidím ten vzor.

Den za dnem je pro mě snazší uhodnout, co kdo řekne a co kdo udělá, co se stane a co naopak ani v nejmenším nehrozí. Čím dál častěji mam ten pocit, že už nic nemá cenu. Pak odpočítám dva-tři dny a najdu motivaci; odpočítám další dva dny a přijde Špička; při každém devátém opakování tohohle kruhu najdu "smysl života"; uběhnou dva dny a já se vrátím k prázdnotě.

Potkávám lidi

A oni se usmívají

Slyším "Jak se máš?"

Ale oběma je jasné:

"Nikoho to nezajímá."

Prý už jsem dospělá.

Osmnáct let uplynulo jako nic. Nikdy jsem neměla v úmyslu tu zůstávat takhle dlouho, ale: stalo se. Pořád je tu ten hlas, co říká, že jsem ještě nesplnila některé.. sliby? Jasně. Jenže jak to mám udělat, když čas ubíhá zrovna takhle? Tímhle tempem nebudu hotová ani sto let potom, co se rozloží zbytky toho posledního člověka, který o mně něco věděl. Na druhou stranu, dlužim vůbec někomu něco?

Neptali jste se mě,

Nechci se ptát já vás.

Není důvod to dělat...

Už se mi to skoro podařilo.

Stala jsem se pro okolí neviditelnou. (Zase.) Nechala jsem je, ať na mě zapomenou: většinou je to celkem výhodné, nikdo nic nechce... Ale vždycky se najde ta anomálie, která prostě musí promluvit přímo. (Zjistila jsem, že se na každém místě, kam chodím, vyskytuje právě jedna.) Promluví na mě, naruší mi bublinu. Na jednu stranu mě těší ten zájem, na druhou stranu vím, že má na pozadí nějaký motiv.

Klidně na mě mluv,

ale pamatuj...

Nenávidím plané řeči.

("Proto sem teď tohle píšeš." prohodila Nai a ironicky se zašklebila. Obě víme, o co jí tentokrát jde...)