teamd.blog.cz // v zastoupení

Nejlepší reakcí na přehlcení smyslů je vypnout. Několik let už mám tedy "zodpovědně" vypnuto. The family's not very happy; neither are the friends, I guess. Trochu se začínám obávat, že to nikdy nepomůže na víc než den nebo tři. Čas od času mi někdo zavolá nebo napíše, jestli jsem ještě naživu. Nedělám to samé, protože vím, že oni jsou. Čas od času se ukáže, že už to není tak docela pravda. Zažité vyjadřování soustrasti mi ve vlastním podání zní hrozně falešně a nepatřičně. Vyhýbám se mu, co to jde. Bet it makes me look like the worst asshole in the room. Chybí mi situace, kdy jsme měli označení "takoví divně normální" - získalo časem hořkou pachuť, zdá se mi. Chybí mi situace, které jsem si ze života dobrovolně odstranila. Dneska už je všechno jen "takový divně šedivý". Někdy se po soumraku začnou periferie hemžit barvami... Ráno jsou zas všechny barvy pryč, dny nerozeznatelné. Možná, že jednou o tom budu umět mluvit.

now I hate to say it this way but I don't feel so good these days

Zbývá tak málo času a tolik věcí k vyřízení, že radši sedíš doma nebo ve sklepě a neděláš nic. Sedíš ve sklepě, dokonale hlučný-tichý ambient, a přemýšlích o vzorcích a vyšlapaných cestičkách a o nedostatku důvěry ve vlastní úsudek. Pozoruješ něčí téměř-výrobu lehkých popálenin a baví tě fakt, že ty nejbolestivější rány se obejdou bez projevů na první pohled zřejmých, zatímco na ty nejviditelnější stopy tě namísto vlastní nervové soustavy upozorní někdo jiný. Marně vzpomínáš, kde se vzalo těch pár nových modřin. Ptáš se té měsíc a půl staré, jestli by se už třeba nechtěla zdekovat. Do brzkých ranních hodin debatuješ o hloupostech a zapomínáš kontrolovat telefon. Zapomínáš, že o tebe ještě někdo může mít starost. Nové jméno nutně neznamená nové zvyklosti. "Nejradši bych si to odbyla jen ve čtyřech a pak šla někam na jedno." O patro výš se rozezněly vypalovačky českých rádií. Nedělní déjà reçu. Ležíš v horké vodě, hladina kousek od koutků očí, a přemýšlíš o tom, zda je možné se...

[Výčet pozorova(tel)ných skutečností.] Je mnohem snazší zformulovat myšlenku písemně někde na internetech, kde jsme si všichni vlastně ukradení, než si o dané záležitosti promluvit pěkně napřímo s tím či těmi, koho se týká. Je snazší si přiznat, že jsi nesnesitelná sebestředná svině, když to nemusíš říkat nahlas. Je snazší se trochu urazit, že mi až ve středu oznamuješ, že se po sobotní sešlosti s tvými přáteli v něděli účastníme (?) tradičního rodinného oběda, a později na tvou žádost o osvětlení myšlenkových pochodů zareagovat jen slovy "to bys stejně nepochopil" (a taky prohlásit: "A spát budu kdy?"), než se pokusit vyslovit dávno známé: Udržovat konverzaci je ve většině případů kurva těžký, pokud ti byla protistrana prostě přidělena. Když už vyjdu z bytu, zpravidla chodívám na místa, ze kterých se lze v případě nutnosti okamžitě vypařit. Kdykoli se jednou za uherák vidím s někým ze své nejbližší rodiny, netrvá obvykle víc než 15 minut, než si začnu přát být ně...

Vyměnila jsem ruce některých za ruce jiných, půlnoci provolané za půlnoci probděné, běh po centru za jízdy mimo ně a jízdy po centru za noční procházky; Chybí mi lidé, se kterými jsem se bavila, lidé, se kterými jsem vlastně nikdy pořádně nemluvila, pojem o čase a umění nepanikařit; Zapomínám jména známých /míst, předávat, co je záhodno předat, významy drobných gest a konverzací a jaké to je nebudit se bolestí, jednat zodpovědně, ... Všechno je postavené na hlavu, jen mi to zřejmě zatím pořádně nedochází.

Listopad se pomalu chýlí ke konci. z nějakého důvodu to vždycky odstartuje asi sto padesát miliard otázek ze všech stran ale vlastně jsou pokaždé stejné: "co děláš X.12.?" "kde budeš trávit Y.12.?" "budeš někde se Z ?" Já nevím. Nemůžu se nějak dostat přes základní dilemata, jako třeba jestli nebude vzhledem ke slabšímu listopadu lepší se koncem prosince a začátkem ledna sedřít v práci z kůže, protože únor a březen zase budou stát za kulový. Nebo jestli má cenu být raději někde s někým, kdo bezesporu zmizí stejně rychle, jako se objevil, jakmile si všimne, s čím tady celou dobu ztrácí čas. Jestli by nebylo od věci ověřit, zda je výrok "Nechci trávit Vánoce s ničí matkou!" stále aktuální. Jestli je horší užírat se o samotě (ale chtě nechtě se při tom udržet v použitelném stavu), nebo v přítomnosti spousty dalších lidí (kde je přinejmenším žádoucí se tvářit, že je všechno OK, ne-li přímo báječné).

(tvářím se, že) všechno je, jak má být a vůbec už hodinu nepozoruju ten puntík co ti svítí vedle jména už aspoň hodinu si říkám, že bych měla jít spát jeden by myslel, že s rostoucím věkem půjde všechno líp místo toho je každou noc těžší usnout každé ráno vstát už aspoň celou věčnost čekám, až mi dojde dech

jasně že se snažím snažím se tak moc, že jsem dokonce to své letošní zživýchpadnutí začala brát zase víc metaforicky a míň fyzicky (ačkoli to je obojí diskutabilní) a zase se jednou dívám, jak mi čas teče mezi prsty nic jiného nějak nestíhám nestíhám toho moc, protože se jak už to bývá, zapomínám dívat víc na maličkosti a míň na celou tu horu smetí (kterou jsem si ale nadrobila sama) a zase jednou vidím, jak mi to všechno utíká

"Tak co nového?" Nic. Nikdo nechce lidi bez cíle, (když lidí je tolik a cílů tak málo, co se z toho dá vyvodit?) a když zrovna ano, tak jen nakrátko (je to nakažlivé, to jste nevěděli?) a jen ty, co umí správně předstírat nadšení pro velké nic.

vlastně ta nejčastější otázka: je horší - - dělat ze sebe každým slovem čím dál většího idiota nebo - být úplně zticha?

čas od času (vždycky to bývá takhle po nocích) čas od času si říkám, že by mi nevadilo "zastavit čas" nechat ho převíjet stejných pět minut dokola a dokola

Přišel leden, jak má být: venku padá to bílé nic "voda, co vypadá jako bavlna" (řekli by o něco jihovýchodněji) ale na kalamitu to asi nestačí... Možná příště?

Jste pro mě jako Fata Morgana: působí to tak skutečně ale podvědomě tuším, že bych neměla nic z toho zkoumat podrobně nebo dopadnu jako dřív tvrdě, sama.