Interakce jsou un peu compliquées.

[Výčet pozorova(tel)ných skutečností.]

Je mnohem snazší zformulovat myšlenku písemně někde na internetech, kde jsme si všichni vlastně ukradení, než si o dané záležitosti promluvit pěkně napřímo s tím či těmi, koho se týká.

Je snazší si přiznat, že jsi nesnesitelná sebestředná svině, když to nemusíš říkat nahlas.

Je snazší se trochu urazit, že mi až ve středu oznamuješ, že se po sobotní sešlosti s tvými přáteli v něděli účastníme (?) tradičního rodinného oběda, a později na tvou žádost o osvětlení myšlenkových pochodů zareagovat jen slovy "to bys stejně nepochopil" (a taky prohlásit: "A spát budu kdy?"), než se pokusit vyslovit dávno známé:

Udržovat konverzaci je ve většině případů kurva těžký, pokud ti byla protistrana prostě přidělena.

Když už vyjdu z bytu, zpravidla chodívám na místa, ze kterých se lze v případě nutnosti okamžitě vypařit.

Kdykoli se jednou za uherák vidím s někým ze své nejbližší rodiny, netrvá obvykle víc než 15 minut, než si začnu přát být někde daleko, daleko, pryč. A není to tím, že bych je neměla ráda, jen mě tyhle "společensky vynucené" interakce prostě dohánejí k šílenství. I always end up feeling bad about the whole situation, and I always wish they would understand. I never say it out loud, though.

Ta rodina bude za pár měsíců papírově dvakrát tak velká.

Je snazší si představit, že zítra už nebudu existovat, než že tahle bizár story bude pokračovat dál a dál ještě spoustu let. Jenže takový vývoj událostí už nepřipadá v úvahu.

Není noci, kdy by mi některá část hlavy nevyčetla, že jsem od něj v prosinci přijala ten kousek kovu a vše, co s tím souvisí.