Brigádnické elegie (Bitch Queens Malé Itálie)

I.

(Intro za červenec)

Miluji léto, dá-li se to tak říct, pro jeho jedinečnost v několika záležitostech.

Třeba když jde o brigády.

---

Už od ledna se pravidelně zaobírám úvahami nad tím, kdy by asi mohl přijít ten správný čas ke shánění nějaké té práce na léto. Snažím se shrnout předchozí zkušenosti: v březnu bylo moc brzo, v dubnu bylo moc brzo, v květnu bylo moc pozdě. (Aha, takže kdo chce brigádu a nemá chuť ji hledat přes známé, musí najít místo, kde o ni může požádat přesně v té milisekundě mezi 30.4. a 1.5. ...)

Do června zoufale poslouchám přiměřeně nadšené poznámky kolemexistujících lidí, co za brigádu si sehnali.

Ke konci června se z nějakého důvodu začíná to nadšení nějak vytrácet. (A nadává se na počasí.)

Se začátkem července mám chuť rozflákat počítač, kdykoliv jsem "nucena" navštívit ksichtoknihu.

Ti, co se usmívali, že mají brigádu, teď nadávají... že tam musí chodit.

"Oh, bože, chci peníze a oni po mně chtějí, ať si je vydělám - neslýchané!"

Vlastně to není jen záležitost ksichtoknihy a sociálních sítí.

Mám letos to štěstí, že se můžu přidat k lidem, co nebudou na konci srpna zrovna bez halíře.

Otročím v jedné z místních tiskáren.

Asi bych neměla psát slovo "otročím", když tam vlastně chodím vcelku ráda.

(Ono je to o pohledu na věc. Jasně, nejsem nadšená z toho prostředí, ale když to vydržim, budu mít nový glády. A já potřebuju nový glády.)

Když tak přes den poslouchám všechny ty nářky spoluotroků svých kolegyň (ještě jsem neslyšela, že by si tam stěžoval nějakej chlap), mam chuť je poslat do prdele.

Uznávám, v týhle části haly neni zrovna čerstvej vzduch, i mně leze na nervy neutichající zvuk pracujících strojů a monotónní práce tomu body zrovna nepřidává.

(A očividně tam chodí půlka gymplu, haha.)

Ale co sakra čekali čekaly od pozice "pomocné knihařské práce"? Navoněnou odzvučenou kancelář a vlastního poskoka?

Nelíbí se ti náplň práce? Tak co tu děláš? Padej, najdi si něco jinýho.

(Ach ty světe, převrácený světe -

co je to za generaci, ta mládež,

co námahu považuje za svatokrádež?)

Funny facts:

• Samolepková alba (krom toho, že jsou letos šíleně populární) dovedou způsobit, že vaše zápěstí vypadá, jako byste se pokusili podřezat pilníčkem na nehty.

• Chcete-li si vystavit na palci úžasnou záděrkovou zahrádku, potřebujete k tomu jen asi 6000 kulatých papírků s ostrými hranami, které se vám po jednom budou zasekávat do jediného místa na vybraném prstu.

• Komu se u pásu z neustálého otáčení dělá špatně, může vyzkoušet následující: stačí si představit, že se pohybujete vy, ne pás.

• V automatu je kafe dostupné od pěti korun. (Seriously? Co je tohle za alternativní realitu?)

II.

(Bitch Queens)

Že vstávám na ranní směnu ve čtyři (což je doba, kdy jsem tak před rokem byla obvykle uprostřed čmárání po papíře nebo po zdi, případně po obojím), to bych přežila.

Patnáctistupňový teplotní rozdíl mezi cestou do práce a cestou domů, ten bych přežila.

Že tam mimo přestávku neslyšim vlastní myšlenky, natož že na mě někdo mluví - fajn, nevadí.

Že si někdo vybere specifickej úkon a pak si chodí stěžovat, že z toho bolej ruce, to mě kapku žere.

Že někdo neni schopnej pochopit systém odvedená práce → odměna ale stíhá přitom kurvit všechno okolo, to mě docela sere.

Když se někdo neobtěžuje se rozhlédnout, jestli je všechno připravené, ale zato stíhá hlasitě oznamovat, že "stroj už jede", to bych střílela (mít čím).

Ano, gratuluji vám, umíte stisknout tlačítko. Teď pojďte sem a proveďte ve dvaceti sekundách tu potřebnou manipulaci se třemi paletami a dvěma vozíky.

Ale důležité je, že stíháte zdravit všechny kolegyně.

Hádanka na konec (najděte chybu):

"O tuhle vadnou knížku nikdo nestojí, proto je na rozdíl od ostatních zmetků tady na stole."

(A pak nemá bejt člověk nasranej, že si ty Základy klasické hudební kompozice tak složitě schovával.)

(Mám ráda tu práci, ale nesnášim většinu přítomných.)

III.

(Malá Itálie)

"~~~~~~!"

"Cožeee?!"

"~~~~~~!"

"~~~~~?"

(aneb Všichni křičí, ale nikdo neví co...)

Chodím do posilovny, kde mi platí za ničení vlastního těla.

Často mi nevědomky platí i za ničení vlastní mysli, ale naštěstí existují i chvíle, kdy se situace obrátí. Třeba u takového vykladače (pořád nevidím rozdíl mezi vykladačem a výložníkem - však vykladač vykládá a výložník... taky vykládá...) se kolikrát poflakují geniální narážky.

"Máme to nějak nakřivo. Taková šikmá věž..."
"Hm, tak tady tomu můžeme začít říkat Malá Itálie."
"...:D..."

(Původně míněno jen jako asociace na šikmou věž v Pise; jinak stručné hodnocení každodenních situací a kandidát na post nejpoužívanějšího nepřímého pojmenování.)