Prázdninový pondělí

Fakt miluju takovýhle úklidový dny.

---

Vstala sem s příšernou bolestí zad. Asi tak o dvě minuty po tom sem zjistila, že když budu chodit v pozoru (bez prominutí jak dement), tak to bolet nebude. Takže prostě úžasnej začátek dne.

Mam podezření, že je to ta, co se mi do zad zakousla před několika tejdnama (možná měsícema?)...

Nějak sem se v tom skoropozoru dopotácela do koupelny a kuchyně (musim poznamenat, že snídaně v týhle poloze je pro náhodnýho pozorovatele asi dost komická... zvlášť když se jídlo v lednici i samotná lednice nacházej poněkud dole) a tam sem si řekla: Třeba to je jen nějaká ta typická ranní neschopnost, uklidim si ve skříni (už dlouho sem si z ní chtěla vybrat všechno to, co je mi malý a co nenosim) a budu v pohodě.

Po první ze dvou poliček se to ještě zhoršilo - vzhledem k tomu, že skříň sahá tak přibližně půl metru nad zem, to bylo fakt nečekaný... Vstala sem s mírnejma potížema a myšlenkou, že sem si třeba jen v noci blokla záda a že to srovná malý prokřupnutí na opačnou stranu. To sem fakt dělat neměla.

Přibližně od toho pokusu o odblokování sem si připadala jako důchodce. Jen o pár desítek let mladší.

Při skládání věcí zpátky do skříně sem došla k celkem nemilýmu závěru - většina triček "na ven" (=ne "na doma" :D) má modrou barvu. Pravda, pak je tam jedno světlý (jehož spodní okraj už nějakou tu dobu dostává pořádně zabrat od mejch nehtů a letos se mi na něm podařilo udělat pár nevypratelnejch, vzhledově krvavejch flíčků tiskařskou barvou... ach jo :D), asi dvě tmavý s dlouhym rukávem, dál jedno černý a jedno červený, který bych sice mohla teoreticky nosit i venku, ale proti tomu zas mam fakt, že nenosim takhle volný trička. To je dost málo (barev)... Což mě přivedlo k zamyšlení nad tim, proč sem ještě neodeslala tu zas***** přihlášku na brigádu spočívající ve skládání reklamního materiálu do obálek - na řešení sem nepřišla. Ale vidina obohacení skříně o nějakej pěknej kousek oblečení mě k tomu doufám donutí před koncem července.

Všechno bylo na svym místě, hromádka vyřazenýho oblečení čekala na přesun. Šla sem do obejváku za mamkou, zastavila se asi metr od ní a zeptala se:

"Vyřadila sem si nějaký oblečení. Kam to mam dát?"

Čtyřslovná otázka zařazená pro jistotu za jinou krátkou větu, kdyby náhodou nevnímala začátek. Reakce byla skutečně nečekaná.

"Ty si chceš probrat oblečení?"

Nádech, výdech. Tohle asi bude složitý.

"Ne, to sem už udělala. Kam mam dát to oblečení?"

"Aha. Tak vezmi nějakou tašku, zabal to do ní..."

...Nekecej...to bych fakt neuhodla...

"... a dej to třeba ke koši."

OMG. Sama si stěžuje, že je toho kolem koše moc, i když tam nic neni. Fakt myslela vážně, že to tam mam dát? Nebo hledá nějakej důvod k ...?

Popadla sem dvě větší tašky a šla to do nich narvat. Asi se mi poved nadlidskej výkon, protože jinak by musely bejt samozvětšovací. Ve druhý ještě zbyla trocha místa.

Taky tak milujete, když něco děláte, přijde jeden z rodičů, sleduje vás a pak ještě přidává svoje nejchytřejší poznámky a dotazy?

Fajn, takže to by bylo. Teď ještě pokecat s prádelním košem, jestli náááhodou neviděl ty trička, kalhoty a šortky, co už nějakej ten tejden postrádám, a s druhym košem, jestli se náhodou něco z toho neukrejvá v něm.

Našla sem pět ze sedmi věcí. Lepší než obvykle. Ale asi budu muset překopat celej byt, abych našla i ten zbytek...

Kašlu na to, řikám si. Šla sem se alespoň pokochat svojí dokonale srovnanou skříní. Heh... jak dlouho mi asi takhle vydrží? Hrubej odhad: do půlky září. Pak ráno nebudu stíhat, nebudu moct něco najít a pořádek odkráčí za mym zdravym rozumem. Ale co, alespoň z toho mam teď na chvíli dobrej pocit ^_^

Až přijde večer táta, asi ho požádám, aby mi rupnul záda. On to alespoň narozdíl ode mě umí :D

Ale mam podezření, že za to může Annoying Orange - přece jen sem ho včera sledovala... a když něco sleduju, nesedim zrovna nejvíc rovně :D

Eh... co sem to chtěla... No nic. Mějte se, zdravim ze svýho novýho předčasně-důchodcovskýho těla... :D