Omlouvám se. Předem.

Možná sem měla tu emtřistadvojku jen zmrazit, a nechat si její prostor na prázdniny. Abych neotravovala všechny ty lidi, co si to nezasloužej. Mohla bych jí obnovit. Přece jen sem tam napsala, že jí možná obnovim... No ale k čemu by mi to bylo? Zamysli se. Proč lidi píšou po zdech na veřejnosti? Aby to další lidi viděli. Kdyby to chtěli kamkoliv prostě jen napsat, tak to sepíšou na papír a zastrčej někam, kde to nikdo nenajde. Třeba by to zakopali pod zem, za tim ostatním. A pak neni co řešit. Konec.

---

Co si myslíš? Že sem tady šťastná? Že si to tu užívám? Ne, člověk je tvor věčně nespokojenej a to je možná ten důvod, proč tobě a jí a pár dalším nikdy nenapíšu, že se mam fajn. Možná ti vadí obrat "jde to, jde to, zakopává to" nebo třeba univerzální odpověď "xD", ale promiň, já to jinak nedokážu. Možná se dokážu smát v přítomnosti lidí, ale nikdo z nich v tu chvíli mi do hlavy nevidí. Neviděj ani tu díru. Tu černou, nekonečně hlubokou díru se zubatejma okrajema ve tvaru srdce. No ano, tu co se tváří neškodně. Tu, kterou ty, doufám, nikdy neuvidíš.

Sem ráda že máš radost, sem ráda že se směješ. Oči by se roztekly i toho nedávnýho dne, víš kterýho - kdyby mohly. Jenže od tamtoho jinýho dne to můžou udělat jen jednou ročně, pokud se nesetkaj s výjimkou. Vždyť víš, v květnu... to je ten den. Když květen pomalu končí, lidi se zbavujou svejch vrstev a maj náladu na slavení. A mě nechápou, protože jí narozdíl od nich nemam.

Pamatuješ si ty na tu omluvu? A ona, která jí vidět musela? Přešla jí bez mrknutí oka, přeškrtla pár čtverečků v zelenobílym nekonečnu a pokračovala k dalšímu v řadě. Od svý práce neuhnula ani pohledem.

Tys byla ta jediná osoba, která se zeptala. Ostatní tu odpověď dostali o rok pozdějš, a to aniž by chtěli. Dobře jim tak, že nevěděli jak odpovědět. A co by měl člověk na něco takovýho říct? Co řekneš někomu, kdo tě s klidem pošle do prdele, když mu popřeješ všechno nejlepší?

Zdí se, že tentokrát to nebude jen vnější úklid. Potřebuju to trochu srovnat tady nahoře. Srovnat nebo vyhodit... Všechno... Všechno to, co by mohlo zamíchat pořádkem, kterej tam už patnáctym rokem buduju, pořádkem kterej měl bejt věčnej.

Vážně se ti omlouvám. Ráda bych. Ale tohle neni sranda. Tohle neni nějakej blbej seriál plnej empatickejch, ochotnejch lidí. 

Tohle neni realita, tohle se nepočítá...

Promiň, ale asi vážně začnu. Možná že ty to tam máš horší, ale víš, když jde o lidi, je prostředí zanedbatelný. A když začnu, co uděláš? Stejně už mě jen těžko uvidíš... Víš jak to chodí...

A přinejhorším nebo přinejlepším - to záleží na úhlu pohledu -  nezačnu vůbec s ničim. Budete mít všichni klid. A já taky. Až se přežene těch pár kritickejch vteřin a budu umět padat. Ty sny sou ale narozdíl od těch druhejch všemocný, a v nich se to naučit můžu. Co potom bude záležet na tom, že ty druhý vůbec nemam? 

Co ode mě chceš slyšet?

Je mi fajn, mam se skvěle. Máte teď všichni klid? Zbytek najdete u Ondry Ládka.

Neměla bych to poslouchat, když z toho mam takovýhle myšlenky. Jenže to vim i bez tebe. Ale sem ráda, že ses vrátila. B. ... Kdes byla? Zešílela sem bez tebe. Všimla sis toho? Asi ne, nebo možná jo, možná že jo právě protože seš výsledkem. Nevadí ti to... Mně taky ne. Ani ty mi nevadíš. Mně vaděj jiný věci. Ty reálný. Ale to ty víš...

Neni to prostě obdivuhodný? Ty jediná nereálná odě mě dostáváš dopisy. Svym způsobem. Jenže ty je vidíš i před odesláním, a to trochu kazí jejich kouzlo. Ale sou dlouhý, a když jejich celej obsah neznám ani já při psaní... víš co dál.

Doufám že je tu někdo, kdo chce bejt psychologem. Byl by ze mě krásnej objekt pro školní zkoušky, nemyslíš?

Bože. Žere mě to. Ne, tohle ne, to druhý. Žere mě to a to doslova. Každej den tam postrádám jeden kousek. Co tam zbyde ve dvaceti? Zbyde tam vůbec pro někoho něco? Zbyde tam něco třeba jen mně? Kdyby ne, udělám to. Pravděpodobně. A jestli ne, tak si buďte lidi jistý, že sem udělala to, co obvykle - utekla od toho. No jo, už je to tak...

Zdá se, že už radši skončim. Trochu to polevilo, už to neni tak ničivý. Dám si kafe a čokoládu a přinejhorším zajdu k někomu na jedno (ne, na tohle ne - na něco jinýho) a budu zase v pohodě... na nějakou dobu. Co bude pak, kdo ví?

Překlepy omluv prosím, takovýhle věco po sobě radši nečtu.

Proč?

Přece ze strachu.

~AM/třinuladvapomlčkaáčkovětší