Dreams, dreams...

...of when we had to started things...

Možná bych se měla přestat vypisovat - může to špatně působit na zdraví některejch z vás.

Ale co už - vaše mínus že to čtete :D

---

Varovala sem víc než dost už dřív, ne? Takže a´t pokračuje dál jen ten, kdo se rád sere lidem do hlavy.

Občas si řikám, jestli nejsem trochu (víc) idiot, že to píšu sem. Facebook, spolužáci, lide.cz - tam všude sem vyplnila teamd jako svojí webovku, takže kdokoliv z lidí co mě znaj sem může kdykoliv přijít a zadívat se mi do hlavy... Když už jim to jinak nejde. Na druhou stranu, nějak podvědomě asi tušim, že dlouhý texty nejsou nic pro ně a prtoo to číst prostě nebudou i kdyby chtěli.

A stejně kupodivu pořád doufám i v to, že si to přečtou, aby jim to alespoň na chvíli zavřelo huby. Oujé.

Možná sem to přece jen měla nechat v tom šedym bahně... tam si to četli lidi, co se se mnou nikdy nesetkali a nesetkaj (a když jo, tak to ani nepostřehnou) a i když jich bylo míň, byla sem ráda za každýho (resp. každou - přiznejme si pravdu, Brai...) z nich, protože pokud tam nějaká otázka jednou za sto let byla, nebylo to nic, co bych si musela vymlátit z hlavy něčim jako sou Rady a nápady z elektrotechnické praxe... A když píšu vymlátit, tak to myslim doslova. Ó ano, je to tak, sem blázen a vim to o sobě. Ale zbytek si to naštěstí pro mě asi neuvědomuje, takže si budu ještě pár let beztrestně běhat po světě. 

Počkat, běhat? Ani náhodou. Já půjdu. Půjdu svojí "chůzí anglickýho vojáka", jak to jednou jeden člověk nazval. Prej sem ta nejvíc psycho holka, co zná. Heh. Dobře mu tak.

Vlastně se mi líbí. Jo, je to tak. Pochybuju že je tu víc než jedna osoba, která by tušila, o kom je řeč, ale počkat - tahle sem vlastně ani teď nechodí, takže je to v pohodě. Absolutní anonymita à la Atris.

Co se mi na něm líbí? Že i přes svojí prvopohledovou blbost je to vlastně génius. Myslete si o mě co chcete. Tenhle člověk je někdo, s kym bych klidně žila i kdyby mě neskutečně sral. Neni to divný, v necelejch šestnácti něco takovýho s vážností prohlásit? Asi jo, vzhledem k tomu, že před nim to nepřiznám nahlas nikdy. Hlavně že všem radim... Dělat chytrou, to by mi šlo.

Let it die.

Než se zeptáš, tak jo - jo, baví mě to. Hrozně moc. Tak moc, že ani nevim proč.

Je offline. Super. To byla zase konverzace. Okno o pěti řádkách přezdívek a pěti řádkách krátkejch zpráv. A nakonec statusový oznámení - Fuck you! ... Kéžby.

Víš co je zvláštní? Nemoci, úmrtí, katastrofy, nad ničim z toho většinou ani nemrknu okem. Prostě nic. A pak něco ztratim nebo se mi něco rozbije a já se z toho můžu klidně sesypat. Měli by mě dát do nějaký učebnice psychologie jako odstrašující případ.

If you open your eyes and heart,
you will leave from those matters and be out of that labyrinth.

Páni. Úplně zapomínám, že sem  se tu chtěla vypsat abych byla zas přes tejden jakž takž v pohodě. Teda alespoň pro okolí. Takže co třeba začít znova, co třeba načít to něčim normálnim?

Před několika dny sem si úspěšně nakroutila z drátu jakýsi cosi na svůj prst (nazvu to třeba pseudoprstýnkem). Dobře to vypadá jen z jednoho úhlu, ale to nevadí - přes katastrofy k dokonalosti, ne? Fotit to nebudu. Ještě by mě někdo někde náhodou poznal.

Co dál... včera sem zaměřila svůj pohled na svý milovaný drápy a došla sem k závěru, že sem je zas úplně zruinovala. Následoval čtvrthodinovej hon na pilník (celkem mě překvapilo, že nebyl žádnej k nalezení přestože se jich tu obvykle na různejch místech povaluje tak 5-10... asi to má něco společnýho s tim, že ségra neni doma a že máma uklízí snad každej den i když neni co... ale vysvětlete jí to, že jo.), pak další čtvrthodinka pro změnu věnovaná diskuzi s nehtama na téma "proč neni nabroušená špička ideálním tvarem pro lámavý nehty" a pak, po chvilce pilování do vytouženýho tvaru, přišlo zjištění že si ty piliny (nevidíš, neuvěříš :D) sypu přímo na černý kalhoty. Naštěstí sem to zaznamenala dřív než po dokončení jedný ruky. Šťastná to Atris (prozměnu jednou za sto let...) Asi ten nalezenej a očividně nepoužitej pilník budu nosit permanentně u sebe. Dobře se s nim vyndavaj kousky cizí kůže zpod nehtů...

Dál mě už za poslední dny nic "normálního" nenapadá. Co je vlastně u holky normální? V dnešní době těžko říct. Ale s pohledem na zbytek svý věkový kategorie sem ráda za to, že sem jaká sem. Radši bych se zabila než bejt jako všechny ty holky, co je vidim venku. Upřímně, někdy mi z nich naskakuje husí kůže... (→náznak toho, že nejsem slepice - YAY! :D)

Hmm... Taky tak rádi posloucháte chrápavou symfonii č.3? Nebo radši číslo 5?

Já dávám přednost něčemu jinýmu... třeba Three Days Grace. Dobře se u nich vyplachuje mozek. 

Get it?

Možná bych měla přestat. Jo, měla bych sem přestat psát tyhle výplachy... Jenže co pak? Zešílet ještě víc? Jí už nic řikat nebudu, stačilo jí když ze mě vytáhla co si po večerech (a odpoledních... snad se to takhle skloňuje) vlastně čtu - tehdy mi řekla (když z toho vysekám obvyklý obraty jako úvodní kurva a prostřední ty vole) něco jako "Už nic neřikej, nebo se s tebou už nebudu moct norálně bavit." Vlastně měla pravdu. Čim víc toho víš, tim víc si občas řikáš, že by bylo lepší nevědět. Nevidět. Neslyšet...

Leze mi to na mozek. Možná to mam z toho, že to čtu. Ačkoliv dneska sem si dala jen oddechovou normální... Pravda, taky trochu psycho, ale co - bez toho bych to asi moc nadšeně přes 47 kapitol nečetla.

Je to tu už dost dlouhý, vystačí to na neznepokojování ostatních alespoň do soboty? Snad jo. Ale já mam stejně pořád pocit, že toho je málo. I když se ten tlak trochu uvolnil. 

Třeba si zapamatuju dnešní sen...

To by bylo skvělý.

Třeba se mi dneska zase povede určit jeho obsah.

Mohla bych lítat... ale to ne, to už sem dělala tolikrát že už skoro odhadnu správnej počet pater. Lepší by byl nějakej sen o nějaká alter-realitě... o takový, kde nejsem takovej idiot, že nikomu nic nepřiznám. O tý, kde sem to vyslovila a povedlo se...

A pak z toho budu mít jen další lehkou depresi, že sem vážně idiot a že i kdybych to řekla nahlas, tak to nic nezmění a odpovědí bude leda tak výsměch. Ale tamta hláška mě zabila... toho dne sme ve škole (tušim při češtině) nějak zabrousili k tématu "Na celý planetě nenajdeš dva úplně stejný lidi (i povahově)". Musela sem se držet. Možná je dobře, že sem seděla.

"Kdyby byla druhá Monika, tak jí mrdám."

"A proč ne tuhle?"

"Protože tý se bojim."

To mi asi zůstane v hlavě napořád. No, koneckonců sem si dala spoustu práce s tim, aby mě neotravovali... a když máš kolem sebe idioty, na který nic jinýho než strach neplatí, tak to tak dopadá. Sama sem idiot.

Jen tak mimochodem, ne že tu uvidim stížnost na vulgaritu - tohle je přímá citace, a krom toho, varovala sem vás že to může působit na zdraví. Ačkoliv asi těžko ovlivnim, jak si tu větu přeberete.

Na hodinách právě skončil čas 23:23. Asi něco jako upozornění, že bych už vážně, fakt měla končit. Popravdě, když se teď zvednu ze židle, odvanu do koupelny a podívám se na svý levý oko do zrcadla, uvidim na něm zase ten červenej flek o průměru 3-5mm z vystouplejch žilek... vim to, byl tam i před třema hodinama. A objevuje se zásadně jako vyjádření oznámení "vypadni od toho počítače, už seš slepá dost". Je to zvláštní, že je vždycky na tom samym místě, vždycky v tomhle oku...

...V oku psa...

~AM