Well here we are again

030116

Kdykoli píšu tyhle texty, doufám, že mezi prvním a posledním slovem konečně zhasne ten zatracený zelený puntík.

(A kdykoli zhasne, prosím celý vesmír, ať se zase rozsvítí. Některým lidem se prostě nezavděčíte.)

Naše konverzace jsou prostě k neuvěření, nemyslíš?

Napíšu ti. Nebo ty mně. Všechny ty fráze. Co nového, co ty, hm, aha, super. No jasně, někdy zajdem na pivo.

Žádné rozloučení. O pár hodin později se zase něco - slovo, věta, blbej smajlík - objeví.

(konečně zhasnul)

A povětšinou je to těžce formální záležitost. Těch pár výjimek tvořily jen případy akutní ztráty soudnosti (a případně přebytku ethanolu útočícího na játra).

(svítí...)

Když už se pak teda někdy sejdeme, je to ještě divnější.

Já neříkám skoro nic. Ty mi pořád něco vyprávíš. Občas se zeptáš, jestli nemám něco na srdci (možná se ti znechutí vlastní hlas, když moc mluvíš, tak jako ten můj mně, kdykoli se s jeho pomocí snažím s někým komunikovat), ale od té doby, co to skončilo katastrofou (lituji dodnes, promiň mi to), se snažím hned v zárodku zničit cokoli delšího než dvě věty.

(pořád svítí...)

A pak se začne projevovat ta tvoje impulzivnost.

Napřed jen zdánlivě neškodně. Třeba si přisedneš o něco blíž.

Samozřejmě vím, že je to moje chyba - neměla jsem tě nikdy o nic žádat. Kdybych to loni bývala neudělala, nejspíš bychom teď oba měli klid. Určitě by tu nebyl žádný pocit viny. A z mé strany třeba ani puls.

Nenápadně mi vezmeš ruku. Začneš s tou svojí masáží.

Necháš mě, ať si zkoumám tvůjí kůži. Šlachy. Tepny. Přejíždím prsty.

(pořád svítí...)

A pak si zase vezmeš svojí ruku zpátky. Tak, jak jsem to s ní udělala ještě před chvilkou já, si začneš na oplátku nárokovat kousky mě. Pokaždé stejné. Stejně jako já.

(konečně zhasnul)

(a už zase svítí)

A po nějaké té hodině se shodneme na tom, že to takhle přece nejde.

A pokračujeme dál, pořád stejně.

(zhasnul

ale můj obličej ne a ne nabýt původní barvy)

Je tu zase to období, kdy cokoli, co dělám, působí špatně.

Každé slovo. Každý pohyb. Každý den je ztracený a každým soustem příšerně plýtváno. A cokoli, co pro mě kdokoli udělá, je přímo promenádou marnosti.

(Very patos. Much emo. Wow.)

Dokonce jsem přišla s novým plánem pro případ, že to i letos zajde do toho krásného bodu, kam jsme se postupně dokopaly/dostaly (v původní sestavě) loni.

Jednoduše se do prostoru zeptám: "Už?"

A počkám si na správnou odpověď.

Už aby přišlo jaro. Pak druhé. Třetí. Pak to třeba přestane.