Poté

190124

mohla bych tomu říkat "stárnu"

mohla bych tomu říkat "rezignuju"

Můj snoubenec (jo, ty vole, před měsícem a půl mě požádal o ruku a já souhlasila) se mě včera ptal, zda mi nic nechybí. Jestli jsem šťastná. Jestli jsem spokojená. A tak.

Včera mi chyběly asi jen řádný stravovací režim a absence spánkového deficitu.

Dnes, zdá se mi, k tomu chybí taky příčetnost, vůle dělat, co potřebuju, vůle dělat, co chci, pár stupňů k normální tělesné teplotě, schopnost orientovat se v čase a vyhodnotit dopady aktuálního (ne)jednání.

Měla jsem ho snad odmítnout? Říct mu, ať si sbalí těch pár věcí, co má porůznu rozmístěný v tomhle studenym pokoji, a jde o svých činech rozjímat jinam, mezi hromady jiných věcí? Rozbít si dalšího člověka jen proto, že nejsem schopná definitivně pohřbít všechny svoje sebevražedný plány?

Bolí mě oči. Nevím, jestli z přesvětlení v práci, nebo protože už je otevírám moc dní.

Měla bych hledat šesté bydliště, ale připadá mi to v kontextu s mluvícím oknem tady v pátém tak směšně zbytečné. Jsem poklidně smířena se stále větší pravděpodobností nutnosti zaplatit někomu provizi ve výši jednoho neznámého nájmu, zato zpoplatnění alternativního zprostředkovatele necelym kilem na tři měsíce mě nepředstavitelně pohoršilo.

Jak se to tak člověku stane, že s někým plánuje svatbu, ale přitom vlastně neví, jestli se jí chce dožít?

A počítá se to jako zatajování informací o zdravotním stavu, pokud o mně ví, že nebývám psychicky úplně OK, když mu jen neřeknu, že je to zrovna teď každej den tak kurevsky těžký aspoň na pohled normálně fungovat?

Saymon se mi o vánočním večírku něco-jako-omluvil za nefunkční komunikaci, říkal něco o tom, že měl poslední dobou psychiku docela v prdeli. Já zrovna oscilovala mezi cynikem, flegmatikem a zkurvenym středobodem vesmíru. Odpověděla jsem mu něco v duchu, že je mi to už jedno. Že mě tichem už fakt nevytrhne. Že jsem si zvykla.

Jo, takovou hnusnou věc jsem mu na to řekla. Tomu jedinýmu člověku, kterýmu v reálnym čase nebylo u prdele, že jsem to tu chtěla před čtyřmi lety zabalit...

Nejhorší je, že už se to nedá vysvětlit.

Nejhorší je, že když navrhnu nějaké méně stresující setkání, nepřijde.

(Ostatně jako vždycky za poslední dva-tři roky.)