Jsi v pořádku?

171120

Před pár dny - ale taky to mohlo být včera, že, pokažený pojme o čase? - mi volala máma. Prý se jí o mně zdálo, a byl to sen tak divnej a zneklidňující, že mi musela zavolat, jestli jsem v pořádku.

Jelikož to nebylo poprvé, zeptala jsem se jí, jestli by se jí příště nemohlo zdát třeba o tom, že spolu pijeme čaj.

(Jestli mi něco chybí, jsou to dávno zmizelý dny, kdy jsme po mé hodině klavíru chodily do čajovny a odcházely až o pár klidných hodin později.)

Milá maminko,

promiň, lhala jsem ti. Nic není v pořádku.

Jako by nestačilo, že se tradičně podzimně cítím jako ještě větší kus hovna než po zbytek roku (což tedy není úplně přesné pojmenování - období říjen až březen se rozhodně nedá označit prostě slověm podzim, a pak, ve zbylých částech roku jsou konkrétní spešl dny, kdy mám taky přibližně stejně velkou chuť se zabít),

jako by nestačilo, že je rok skoro u konce a mně připadá, že pořád neumím dohromady nic nového (snad jen popřát turecky "Dobrý večer!", nebo se do telefonu zeptat své šéfové, jestli se teď o tom budeme normálně bavit, nebo nám ten hovor zase "vypadne")

- k tomu si potřebuju sehnat práci, nejlépe od ledna, která bude alespoň trochu solidní (v rámci pracovních podmínek nebo poměru cena/výkon), protože jakkoli pečlivě si vedu přehled o svých příjmech a výdajích, nedokážu z něj vyčíst, že bych měla tentokrát možnost "nic nedělat" dost dlouho na to, abych se vyhrabala ze svých psychosraček dřív, než mi dojdou peníze na účtě, nedej bože tak dlouho, že bych zvládla - jako předloni - svou existenci dosypat do té kouzelné míry sebedestruktivního mámvpičismu, z níž všechno vypadá jako báječný nápad.

Jenže se nedokážu sebrat a začít hledat. Nepřipadám si pro nic z těch možností, které by mě mohly zajímat, dost dobrá. Ano, ano, polovina úspěchu je ve vlastním sebevědomí a ochotě zapracovat - ale v tom je ten problém, víš? Touhle dobou jsem ráda, když se přinutím něco sníst.

Ale nejsem v depresi, nic takového. Podívej - každý den nakonec vstanu (ať je to v kteroukoli hodinu), něco posnídám (nechme prosím stranou fakt, kolikrát tou "snídaní" byla jedna cigareta na cestě někam), uvařím si kafe nebo čaj. Jsem schopná se sama čistě obléct, stále stejně pečlivě si dolaďuji obličej, dokonce se dokážu účastnit společenských akcí, aniž by na mně kdokoli zaznamenal cokoli v nepořádku.

Ano mami, pořád jsem s tím svým přítelem. Jsme spolu šťastní.

On na rozdíl ode mě tím "stavem mlčenlivého indiána" prošel a umí se ptát, a tak se často stává, že se někde opijeme a pak rozebíráme záležitosti (nedostatku) porozumění a duševního zdraví. Naposledy jsme to praktikovali ze včerejška na dnešek. Možná bys neschvalovala to opíjení, a rozhodně asi to kouření, ale nám to pomáhá, víš? Navíc, pokud vím, opíjet se na takovém večírku se považuje za společensky přijatelné, ne-li přímo žádoucí.

Nicméně, jak jsem říkala, zanedlouho přijedu na návštěvu (tentokrát opravdu!). Můžeme si dát zase jednou ten čaj, o kterém se ti nikdy nezdá. Taky ti musím konečně předat, co jsem ti přivezla ze Říma! - říkala jsem ti vůbec o tom, že jsme tam byli? Ne, zdá se, že ne... Pořád na něco zapomínám. Tak nesmím tentokrát zapomenout sbalit suvenýr ani notebook s fotkama. Sice nevím, jestli se ti bude líbit zrovna to, co jsem si dokumentovala, ale čert to vem. Samotný zážitek ti beztak žádné fotky nevynahradí.

Každopádně se těším na ten společný čaj. Je mi líto, že si nejspíš nikdy o ničem pořádně nepromluvíme - konec konců, na základě pozorování soudím, že (prosím, neuraž se...) spoustu svých komunikačních (ne)schopností mám právě po tobě - , ale tu chuť čaje a koláčků nám to přece nezkazí.

Tak zatím; příště už se třeba budu umět vyjádřit.