teamd.blog.cz // v zastoupení

Vyhrabala jsem z temných hlubin svého skladiště korálků několik starších výtvorů a trochu je přiblížila k aktuální představě o tom, jak by měly vypadat.

(Uplynulo asi sto let - tedy hádám, že už je tak akorát čas, abych se zase jednou ozvala. Nebudu tu nijak rozebírat svoji neaktivitu, jen poznamenám, že jsem se v uplynulém půlroce rozhodla věnovat mimo jiné četbě; aktuálně je to Píseň ledu a ohně; taky ale musí konečně dojít na povinnou četbu k maturitě, která se z nějakého důvodu ohlásila už na příští rok.) Tohle rozhodně nebyl, není a nebude první ani poslední případ, kdy jsem dostala nehoráznou chuť něco nakreslit po poslechu náhodného hudebního počinu. První návrh vzniknul ve velikosti A5 v... eh... no, dávno při jedné z hodin konverzace v ANJ; následně jsem přišla o jednu černou A4 při pokusu o realizaci. Pokus číslo dvě už naštěstí vyšel o něco lépe. (Až na to, že vyhlíží jaksi nedokončeně. Tenhle detail můžu přinejhorším napravovat v průběhu příštích let, stejně jako u tolika jiných výtvorů...) Co se vražedných zbraní týče, použila jsem v podstatě to samé jako v případě Abstraktního čehosi - tužku (k předkreslení), pastelky, g...

Šla jsem si dnes po dalším dni plném nicnedělání ke skříňkám, když se mi naskytla ta jedinečná příležitost míjet ve 14:20 na chodbě pár primátů (protože do primy můžou nastoupit jedině primáti... ); už před několika měsíci jsem si řekla, že nemá cenu dál řešit, jestli můžou mít v tolika letech takovou výšku (nebo výstižněji nížku ) a šla prostě dál, načež se o pár schodů nade mnou ozvalo: "Proč má ta holka kolem krku obojek?" (pro opravdu autentický obraz si onu větu představte ve zpomaleném tempu s výrazným zvýšením tónu na konci) Jelikož mi je dobře znám přesný počet obojeknosících osob v okruhu jednoho gymplu čtverečního, dostala jsem chuť zareagovat: "Proč se tý holky nezeptáš sám?"; než jsem si ale stihla vyjasnit, jestli je to vážně to, co chci udělat, byla mezi primátem a obojeknosící osobou vzdálenost poschodí a půl, což je pro mluvený projev až moc daleko. Nemluvě o tom, že v tu chvíli už se i skříňky nacházely blíž než primát. Pak jsem si vzpomněla na X ji...

Dřív ráda tančila, teď už má jen chytrý kecy. (Aneb Než začala říkat, že "Tohle nepomůže." ) Zase jednou přestávám mít ráda formát JPG. Snad všechny tužky, co doma mám, na papíře A4. Použitá předloha: Pose by PhotoYoung

Jedna část mozku zarytě prohlašuje, že se v tomhle čmárání vyloženě vyžívám. Něco na tom asi bude. x) Ale teď vážně. Potřebovala jsem se "hlouběji" podívat do jistých studijních materiálů a kočka, vidouc, že se jí nevěnuju, si sedla a upřela na mě ty svoje oči. A já vím, že existuje jediný zaručený způsob, jak s ní pohnout: zvěčnit ji na papíře. Proto to muselo jít rychle...

Za posledních pár let je to asi jediná věc, kterou jsem stihla načmárat za tak krátkou dobu. Než odzvonila šestá vyučovací hodina, bylo hotovo... Taky je na tom to tempo znát. x) Snažte se prosím ignorovat tu postiženou levou ruku. A ten výraz. Ten měl rozhodně vypadat úplně jinak. Načmáráno k příležitosti včerejšího odinstalování IMVU; už měsíce, snad i roky jsem tam nenarazila na nikoho, s kým by se dala vést souvislá "řeč" déle než tři minuty čistého času. Smutné. Mimochodem, odkud se tak najednou vzaly 3GB volného místa na disku? :D A5, mikrotužka, obvyklá sestava. x)

...řekla jsem si a rozhodla se vyzkoušet tu novou tuš. Teď to dám na pár let k ledu, než zjistim, co udělám dál. A pokusim se moc nerozčilovat nad skutečností, že se skener rozhodl ignorovat perfektně odstínovanou oblohu a místo ní mi dal tohle . Když jsem si tohle předkreslovala, chtěla jsem zachytit část výhledu ze svého okna. Už jsou to dva roky a pár měsíců, co jsem se odtud odstěhovala, a ten blbej papír pořád neni hotovej. Vodovky, tuš a barvy podělaný skenerem na ostřihané A4. ( Vlastně jen na něčem podobajícím se ostřihané A4. Nejsem si přesně jistá, co za velikost to mělo být, ale je rozhodně širší než skenovací plocha. Možná B4? )