takže se omlouvám

Za všechno

za svou existenci, a to hlavně ve chvílích, kdy je jí moc i na mě samotnou,

za to, že nic nedělám, i když mám spoustu času na všechno, co může svět nabídnout,

a za to, že dělám všechno ostatní, když se po mně chce jen jediná věc,

za všechny polootevřené skříně

a za nedovřené šuplíky,

za mezery ve dveřích,

za každý pohled, který jsem neměla vrhat,

za kažé slovo, které jsem neměla říkat,

za každé slovo, které jsem nechtěla říkat,

a za každé slovo, které zůstalo nevyřčeno,

je mi líto,

že mi chutná pivo a

že mi chutnají cigarety a

že mi to nejvíc chutná obojí dohromady s těmi správnými lidmi,

je mi líto, že se čas od času raději vracím domů ve tři ráno

plná pocitů, kterým ani dnes nedokážu dát jméno,

a ještě víc je mi líto těch dalších nepojmenovaných pocitů, které mě naopak nutí pořád někam odcházet

(ať opravdu, nebo obrazně),

je mi líto, že se ve svých dvaceti letech pořád vyjadřuju jako čerstvě náctiletá slečna,

a ještě hůř nesu skutečnost, že se navíc nedokážu dospěle ani chovat

že se nedokážu postavit čelem ke svým problémům,

že se nebráním, když mě chce políbit někdo jiný,

že se cítím jako pouhý odpad, když se mám cítit jako ten největší kus hovna na světě,

a tak se omlouvám,

protože nikdo jiný to za mě neudělá.