Noční, nadvakrát

110415

---

Je mezi námi asi tak... kilometr tlustá komunikační bariéra.

Já ti tu kresbu neukázala proto, abys mi dávala tisíc návrhů, co jinýho bych ještě mohla nakreslit.

(Po pravdě, měla jsem za to, že tuhle fázi jsme nechaly za sebou už před spoustou let.)

Neukázala jsem ti jí ani proto, abys mi naněkolikrát řekla, že ty sama na kreslení SvH nemáš čas.

Ptala ses, co je nového, a nového nic nebylo... Tak jsem ti chtěla předložit aspoň tohle. Z nějakého důvodu jsem si myslela, že budeš mít radost... Z toho, že tu linku ještě pořád mám.

Ale zdá se, že ať si myslím cokoli, je to špatně.

Hrozně ráda bych aspoň něco z toho, co mi říkáš, brala jako... formu uznání, ale nejde to. Nejde to; nemůžu ztlumit ten hlas, co v pozadí říká, že to není dost dobré. Že nejsem dost dobrá ani k tomu, abych někomu předala myšlenku. Nebo abych nějakou cizí správně zachytila.

Budiž nám (ti?) útěchou, že tenhle problém je rozhodně a nepochybně jen na mé straně.

Teď už potřebuju snad jen jednu věc:

Vysvětlí mi prosím někdo, jak mám vlastní matce říct, že s ní musím přerušit veškerý kontakt, protože mě navzdory všemu "pozitivnímu" každá sekunda strávená s ní bytostně ubíjí?

(Hádám, že to je překrásný příklad dědičných vlastností.)

---

120415

Už je to osm dní a já jsem z toho večera ještě pořád v prdeli.

Jo, jasně, nejsem dokonalá (nikdo z nás není).

Nejsem ani skvělá,

dokonce ani dobrá. Ne dost.

Chci toho prostě moc, víme?

Chci toho moc, když si přeju, aby mě někdo jen měl rád.

Mám nutkání mu napsat, ale jak před osmi dny nahlas zaznělo: on není můj psychiatr.

(Nikdo není.)

A proto... proto tady budu jen takhle sedět a nechám se dál pomalu užírat zevnitř.

---

Není to zvláštní, jak jsou nám ti, kdo by měli být nejbližšími, naopak ze všech nejvzdálenější?

Občas mám chuť se sebrat a jít se svými sebevražednými myšlenkami za někým z rodiny, protože kdo jiný by mi měl v takovou chvíli pomoct. Jenže je "znám" až moc dobře: představuju si reakce. Všechny. Všech. A v tu chvíli je mi jasné, že to udělat nemůžu, protože by to bylo jen horší.

(A přesně takhle, milé děti, funguje zklamaná důvěra v praxi. Už téměř dvacet let.)