Páté bydliště

101016

Stěhovat se pryč od Jacka bylo takové smutně definitivní.

Jasně, už nějakou dobu před naším "rozchodem" (nemůžu si pomoct, uvozovky jsou potřeba, nebyl to žádný "řádný" rozchod, prostě jsme se jednoho dne usnesli, že nemá cenu pokračovat; a taky bylo těch posledních pár měsíců tak nijakých, prostě koexistenčních, jako bychom nebyli víc než spolubydlící s výhodami...) to viselo ve vzduchu. Že brzy prostě odejdu pryč. Přesto mám pořád klíče, nechal mi je, a nechtěla jsem z něj páčit důvod. Možná ho nezná ani on sám. Ale dobírat se původu toho rozhodnutí by ničemu neprospělo, a tak se k ničemu ani nechystám.

Hlavní město.

Většina lidí, se kterými ještě máme důvod se tu a tam sejít, se tady vyskytuje spíš více než méně, takže volba byla poměrně jasná. A když už ne kvůli nim, tak alespoň kvůli práci. Je sice dost vyčerpávající brát si na krk ještě těch pár nočních přjezdů za měsíc, ale spánek mi stejně dávno neposkytuje nic moc potřebného (hlavně od té doby, co jsem přišla o ty nejlepší sny), tak o co jde. Zpět do Příbrami bych stejně nechtěla, a úplně jinde bych se nejspíš usadit nedokázala.

Chci říct - nedokázala jsem se zatím pořádně usadit ani tam, kde jsem se narodila a kde jsem strávila většinu dosavadního života. Snaha o až tak nový začátek by byla nejspíš předem ztracena.

A tak jsem se jednoho deštivého letního dne objevila na Žižkově, abychom se všichni seznámili.

Byt je totiž sdílený. Kdybych svému mnohem mladšímu já řekla, že se jednou přistěhuje mezi úplně cizí lidi proto, že to vypadá jako super nápad, nejspíš bych dostala penálem po hlavě a byla tázána, zda teda i svědomitě beru nějaký prášky na hlavu.

Jsem tu teprve šestým měsícem, ale mé původní spolubydlící už jsou pryč. Dvě se odstěhovaly; třetí, která ráda trávila čas v mé posteli, přejelo auto.

Sdílený byt je docela fajn záležitost. Rozhodně to finančně vychází lépe než jen-vlastní prostor, i když je potřeba se občas v něčem trochu omezit. Ale jako někomu, kdo bydlíval ve 2+1 se čtyřmi lidmi (byť šlo o nejbližší rodinu) a spoustu letních dní trávíval v často jedenáctičlenné společnosti v jednom domě, mi to problémy nedělá. Stejně teď většinu dní bývám v práci.

Můj pokoj je větší než většina místností, v kterých jsem kdy dříve přebývala, a nemusím řešit, co tu kde je nebo není, co by mohlo vadit jiným lidem, protože žádní jiní lidé sem beze mě nebo mého vědomí nevkročí. A pokud ano, nemůžou si stěžovat, protože tu nemají co dělat.

Naproti dveřím sedí velké třídílné okno.

Nikdy dřív jsem neměla okno obrácené na jihozápad. Růže ho přivítaly se zvědavým povděkem, ač stejně jako já zrovna nedávají přednost vyšším teplotám. Když se po letních prázdninách konečně trochu ochladilo, začaly všechny kvést, a o to raději na něm s nimi čas od času vysedávám.

Taky je to první okno, ve kterém jsem postřehla díry na zajištění případného čehokoli, co by se vyskytovalo venku na parapetu. Nemám v plánu pořizovat venkovní květiny/truhlíky ani sušák, ale rozhodně to přijde vhod, až pořídím na zimu nějaký ptačí zob. Hned za oknem totiž roste bříza, vyšší než strop tady ve třetím patře, a na ní sedává spousta sýkorek. Nevadí jim, když je při vysedávání na parapetu pozoruju, tak bych je rozhodně mohla na oplátku přes zimu aspoň trochu živit.

Co jsem se přistěhovala, mám ve všemožných oblastech tolik prostoru, až jsem z toho občas nervózní. Nemusím řešit, kam se vejde další kniha, další obraz nebo další čaj. Nemusím řešit, kolik času ještě můžu strávit u piva a v dobré společnosti, abych stihla aspoň poslední spoj.

Na druhou stranu, kdybych už z ničeho nebyla ani trochu nervózní, mohla bych se stejně tak dobře zabít. A to prý svým lidem nesmím udělat...