Atra

24. 1. 2015

---

Jako by mi docházela šťáva.

Všechno je poslední dobou snazší: smát se, nadchnout, ...

... zhasnout, ...

Už lezu na nervy i sama sobě.

Někde v hloubi duše si přeju, aby se mnou rodiče přestali mluvit (because of reasons) a sourozenci byli ještě zaneprázdněnější (stačilo by jen o trochu); abych nějak naštvala i tu nejbližší z rodiny; aby Ti konečně došlo, jak moc pomotaný to v hlavě mam, a dals od toho ruce pryč.

Jenže vy mě prostě nenecháte být. Při každém konfliktu si přeju, aby tohle byla ta poslední potřebná kapka, a stejně pak div nebrečím náhlým nárazovým štěstím, že se pohár ani tentokrát nenaplnil.

Divím se, žes tu "odbornou pomoc" zkusil navrhnout jen jednou.

Všechno je to snazší.

Pokaždé umírám štěstím, že se o mě zajímáte.

Pokaždé umírám, když dlouho nepřichází žádné zprávy.

Nedokážu se přestat třást nadšením, že někam jdeme.

Nedokážu se přestat třást při pomyšlení na nějaké "příště".

Ambivalentní. To je to slovo.