Such a lonely evening

25. 9. 2014

---

Před několika dny jsem J. předávala naše "akční zápisky" z doby, kdy jsme se shodly na tom, že by naše společné pobyty u babičky mohly spočívat i v něčem jiném než dosud. Obálku (tu největší, jakou jsem kdy viděla a jaká se shodou náhod vyskytovala v mém omnipotentním šuplíku) jsem nadepsala "TOP SÍKRIT, VOLE" a vložila ji do desek s poznámkama. Řekla jsem jí, že to má na ty chvíle, kdy se jí bude chtít prokrastinovat co nejvíc to půjde.

J. letos maturuje.

Řekla bych něco jako "kurva, ten čas letí", kdyby nebyla jen o rok mladší než já.

Ale jo, stejně letí.

Možná je to prostě tím, že se mi vybavují náhodné útržky ze života dávné M., včetně těch pocitů, co jsem tehdy měla. Tedy, samozřejmě to nemám v kompletním balení, ale takhle si aspoň můžu sama před sebou hrát na to, jak to bylo tehdy všechno super.

Pamatuju si třeba na to, jak se mi jednou večer nechtělo spát, a tak jsem prostě jen ležela a doufala, že mě to prostě nějak přepadne. Jenže zádrhel byl v tom, že mi někdo pustil kousek od hlavy stroječek přehrávající jednu z těch melodií, které prý uspávají děti. Účinek byl ale přesně opačný.

Taky si pamatuju, že ségra ve dveřích někomu říkala: "Tiše, M. spí..."

Muselo to být hodně dávno. Byla to taková ta dětská minipostýlka se zábranami kolem dokola, co mají za úkol zabránit vypadnutí i vylezení.

Taky je tu jeden okamžik, co ho táta zachytil foťákem. Jsme tam všichni tři (sourozenci), já se na fotce opírám o polici. Vzpomínám si, že jsem po ní chtěla vylézt co nejvýš, ale...

Nebo tehdy, když mě z nějakého důvodu příšerně bolelo ucho. Máma s tátou byli pořád někde kolem a snažili se to nějak řešit, ale myslím, že se nikdy neshodli v tom, co vlastně dělat.

A já jsem tam tak ležela s bolavým uchem a s chutí zeptat se jich, proč dělaj takovou komedii, když to ničemu nepomáhá.

Jednou jsem jako malá měla zánět močových cest. Nevím, jestli jsem to někomu tehdy řekla (že je něco špatně), ale když jsem ho loni dostala zas, probleskla mi hlavou i s tehdejším zrakovým vjemem myšlenka - "doufám, že to brzo přestane"...

Vzpomínám si, kdy se poprvé pořádně projevily moje občasné výpadky paměti/vnímání.

Ještě tohle... Ještě tamto... Kde vlastně všichni jsou?

(a když jsem je začala hledat, viděla jsem je přicházet zpátky; někdo tam o mně rozšířil, že jsem nepřišla, protože brečím, ale nikdo se neobtěžovat zjišťovat, jestli je to pravda...)

Dokážu si vybavit ten pocit, jaký jsem měla, když mi do schránky přišel pohled od K.: napřed obrovská radost, protože mi nikdo nikdy nepsal; pak ta šílená hořkost, když jsem zjistila, že obsahem je v podstatě "Jsem tady a tady (což můžeš vidět na fotce z druhé strany); řekni prosím B, že..."; nejhorší na tom bylo, že jsem rovnou mohla vyloučit, že psala mně jen proto, že neznala ulici/číslo/whatever B. Naše adresy byly stejné.

Ten pohled jsem později roztrhala a zkusila zapálit.

Nehořel.

Pamatuju si, jak jsme jednou večer někam jeli a táta málem přejel krtka. Zastavil a krtka se slovy "Přejede tě hloupej Karel" zahnal do trávy kousek dál od silnice.

To jsme ještě jezdili starým modrým Opelem Kadet. Jednou jsem ho malovala ve škole a vím, že jsem měla obrovskou radost z toho, jak jsem se trefila do toho správného odstínu.

Když jsme já, bratr a prarodiče jeli autem do Chorvatska, byla jsem otrávená z toho, že musím jít v den odjezdu spát za světla, abych se pak mohla zčerstva o půlnoci přesouvat na zadní sedadlo. To ještě pro děti nebyly povinné autosedačky. Po nějakých dvanácti hodinách jsme tam byli a já byla ráda, že už nemusím jíst maso z konzervy (tak jako v autě).

Jednou jsem tam usnula na pláži. Když jsem se probudila, foukal vítr a já byla pořád ještě přikrytá ručníkem, abych se nespálila, i když už slunce bylo dávno pryč.

Myslím, že jsme taky podnikli večerní procházku po pláži. Vím, že jsem si na sebe vzala svojí oblíbenou (a dost možná jedinou nebo jedinou pořádnou) mikinu.

Moje kdysi nejlepší kamarádka jednou odjela na šest týdnů na nějakou kúru do lázní. Měla tam zhubnout, ale když se vrátila, připadala mi pořád stejná, ne-li ještě širší.

Vždycky se chvástala, jak jednou, až bude starší, pojede do Francie a tam zhubne. Ale je pořád stejná - stejně tučná, stejně falešná, stejně opovrženíhodná.

Tahle kdysikámoška mi ale dala něco, za co bych jí možná měla pořádně poděkovat.

Dala mi nepřeberné množství námětů na slohové práce.

Jen mě napadá, jestli si někdy některá z vyučujících myslela, že to přibarvuju, abych dodržela formu práce. Nedivila bych se. Jenže smutné na tom je, že se snažím všechno popisovat přesně tak, jak to bylo.

Pročítám si tu poukládané blogy a jeden z nich je psaný z pohledu "společnice".

Všechny ty zmínky o vyčerpaných, osamělých byznysmenech na služebních cestách mě nutí přemýšlet o tom, proč se vlastně naši rozvedli.

Nemám na to, abych se jich ptala. Abych se jí ptala.