Prázdno...

23.7.2012

---

Zase je tady ta část roku, kdy mam největší chuť se stát další bublinkovou vílou, dalším motýlem. "Skončí to někdy?" říkám si, když čekám, než odezní další náhlá hysterie...

Někdo by řek, že nemám všech pět pohromadě, ale můžeš mi věřit, že už je to nějaká doba, co jsem rozdělila tuhle schránku na pět malejch, aniž by si někdo všimnul. No, možná že to někdo zaznamenal, ale co naplat - koneckonců, byla jsem (a pro někoho i navždy budu) jen blbý děcko.

Znáš ty situace, kdy cítíš jen nekonečný prázdno ve všech a všem všude kolem? (aliterace, hm...)

...A přesto to už tolik let odmítám zfleku vzdát a pořád doufám a věřim, že to někam směřuje.

Měla jsem nedávno sen: zdálo se mi, že jsem nebyla sama. Sama v tom hlubším smyslu (haha, dvojsmysl...), kterej dokáže zabíjet.

Nejhorší na tom snu bylo, že se mi zdál těsně před probuzením; otevřela jsem oči a byla v prázdnym pekle, kde každý další ráno je tak depresivně stejný.

A pak tu byl ten zmatenej sen, kde pro mě někdo položil život. Já na oplátku zahodila vlastní identitu. Nestihla jsem si zapamatovat ničí tvář; možná že ani žádný tváře nebyly....

"Utíkaj minuty, dny,
a stále zůstává strach,
naproti furt stejnej ksicht... "