Příčinou může být i nuda

170617

Kdysi na základní škole se nás občas snažili vychovávat k odporu ke drogám. Pedagogové vždy na dvě hodinky za týden nebo čtrnáct dní přizvali dvojici, řekněme, aktivistů z místního centra pro pomoc drogově závislým (nebo tak něčeho; ta paměť už není, co bývala), a ti si s námi povídali. Zjišťovali, co víme a co nevíme, místy nám doplňovali vzdělání, občas se mluvilo o věcech, o kterých už nikdy víc nikde nepadlo ani slovo. Jedno ze základních pravidel nakonec bylo nevynášet informace.

Nedávno se odkudsi z hlubin dávno nepodstatných vzpomínek vynořil moment právě z některých takových dvouhodinek. Řeč byla o důvodech, proč tak lidé kdy zkusí nějakou drogu. Proč by kdy kdo začal kouřit.

Nátlak kamarádů. Vidí to u příbuzných. Lákání zakázaného.

Nuda.

Tehdy jsem zaboha nedokázala pochopit, jak jako kdo může začít kouřit z nudy. Připadalo mi to jako jedna z nejabsurdnějších hypotéz světa.

Ale teď sedávám na recepci a občas je tu mrtvo. Všichni turisti túrují po městě nebo se snaží nahnat pár hodin spánku před nočním, případně brzce ranním letem/vlakem/busem. Vím, že momentálně nemám nic urgentního na práci. Že jsem dnes vyřídila už sto padesát milionů blbostí a leností, že mám nárok na nějakou tu pauzu. (Koneckonců, jen málokdy mi hrozí, že bych stihla tu ze zákona povinnou půlhodinovou pauzu po každých čtyřech nebo kolika hodinách práce. To v pohostinství prostě nehrozí, rozhodně ne tady a o sezóně.) Dávám si pauzu řešením nonogramů, ale z denního vejrání do tohohle monitoru mě už pálí oči. Venku je polosvětlo, pološero, polozataženo a divně. Knížku si s sebou do práce neberu od té doby, co se na ni vztahují nepěkné zákony schválnosti; sešit na kreslení zrovna tak.

A tak se zvednu ze židle. Vezmu hrnek, zamknu recepci, a jdu k oknu. Ke kuřáckému okénku.

Jdu si zapálit, protože nemám co dělat. Technicky vzato, jdu si zapálit z nudy.

Je to vtipný, jak se význam některých slov člověku s přibývajícími lety posouvá. Dodnes bych jako nudu označila raději situaci, kdy prostě není, není do čeho píchnout; kdy člověk samým nedostatkem uplatnění okusuje stůl.

Na druhou stranu, každý to s těmi závislostmi asi máme trochu jinak.