teamd.blog.cz // v zastoupení

Pořídila jsem si letos ku příležitosti Světa knihy nový skicák. Pro případ, že bych tu měla málo papíru. Zrcadlo zatím neprasklo, takže na první stránku asi dobrý. A4, uhlová tužka. Rychlovka hotová dřív, než se uspal monitor.

Jak jsem psala v březnu, recepci odzvonilo. Vzala jsem místo v optice. Nově ( a tak akorát bleskově ) nabrané vědomosti a zkušenosti jsou jasným zdrojem "zábavy" na celý den. S kolegyněmi a dalšími zaměstnanci firmy vycházíme dobře, byť se občas najde nějaký ten zoubek. Třeba teď, při dovolenkové sezóně, jsou to stokrát včas neřešené případy nečekaně se zjevivšího ( dočasného? ) nedostatku personálu. Jednoho krásného odpoledne mi přišel z personálního vzkaz, že možná budu potřeba jeden celý den dalšího týdne na jiné pobočce. Že mi dají ještě vědět, ale kdyby se žádné novinky neobjevily, mám s tím záskokem počítat. ( Tak to alespoň vyznělo. ) Další dny bylo ticho po pěšině, až se povědomí o záskoku zredukovalo na pouhou polozapomenutou poznámku v diáři. Den před možným záskokem jsem dorazila po směně domů, uklidila, uvařila si čaj, sedla k počítači... ...a o chvilku později mi docvaklo, že žádné nové zprávy = zítra jinam = na "svazečku" klíčů mi něco chybí . V rychlo...

Pro Z., protože některé věci je lepší mít i na papíře. 180413 Přísahala bych, že jsem si rozměry někam napsala, ale nemůžu to najít. Z jiné fotografie vyvozuji 155×105 mm (vím, že to bylo něco "kulatého" :)). Tužka, akvarelové pastelky, trocha Centropen document lineru (0,1) a kapička lepidla; výlov z fakebooku jako předloha.

Vyměnila jsem ruce některých za ruce jiných, půlnoci provolané za půlnoci probděné, běh po centru za jízdy mimo ně a jízdy po centru za noční procházky; Chybí mi lidé, se kterými jsem se bavila, lidé, se kterými jsem vlastně nikdy pořádně nemluvila, pojem o čase a umění nepanikařit; Zapomínám jména známých /míst, předávat, co je záhodno předat, významy drobných gest a konverzací a jaké to je nebudit se bolestí, jednat zodpovědně, ... Všechno je postavené na hlavu, jen mi to zřejmě zatím pořádně nedochází.

Pár dní před koncem roku 2017 jsem si odpracovala svou poslední směnu na recepci a p(r)obíhací trase kolem ubytovacích zařízení. Bylo už načase, ne-li dlouho po umíráčku - ačkoli jsem se k existenci nového pracoviště vyjádřila velmi jasně ( a to opakovaně... ), vedení se usneslo, že je jim názor člověka, co to všechno musí obíhat, poněkud u prdele: bylo sice odsouhlaseno, že starost o nové místo bude prioritně jejich záležitostí a že na mě to spadne jen ve "výjimečných případech" ( = kdyby náhodou ani jeden z oněch dvou lidí neměl kvůli jiným věcem čas ), ale v praxi se stalo to samé, co při zahájení provozu druhého podniku - bez jediného vyjádření nebo bez ohledu na realizovatelnost bytí v jeden okamžik na dvou, natož třech místech najednou "se" to prostě sesypalo mezi mé povinnosti. Deal with it. Krásný příklad tohoto přístupu z mého předposledního dne: Dopoledne přichází esemeska se žádostí o započetí směny o hodinu dříve, na což kývnu. Vcházím do budovy nějakých...

Mít k myšlenkovým pochodům nějaký soundtrack je pěkné, ovšem jen pokud nehraje to samé pořád dokola. Naštěstí se (alespoň ty "mé") neodbytné melodie dají pořád chytit do jednoduché pasti z papíru, tužky a půllitru. Na to, jak hezky optimisticky na prvních pár (desítek) poslechů tahle píseň zněla, je výsledný kus papíru možná poněkud znepokojivý. Then again, I haven't really focused on the lyrics until now. Usoudila jsem, že tentokrát by to sneslo i nějakou dodatečnou barvu... ...ale možná má na dobarvování zásluhu i fakt, že zase nějakou dobu nebudu mít po ruce žádný použitelný scanner. Fotografie čmáranic podobných rozměrů jsou pain in the ass , když dojde na snahu o uvedení do zveřejnitelného v stavu jejich původní, černobílé podobě. Přinejmenším tedy v mém provedení. Ale kdo ví, třeba by bohatě stačila nějaká ta revize/dodatečná úprava za střízliva.

Předělávky starých věcí v souladu s (relativně) novými skutečnostmi mají tu strašlivou nevýhodu, že z nich původní účely mluví a rozptylují až moc hlasitě na to, aby se dalo v novém postupovat nějakým rozumným tempem. Ale ať se na to dívám, jak se na to dívám, myslím, že už tomu chybí jen nějaké to dotažení něčím pastelkovitým. Nějaké to rozjasnění nejasností. - - - Takže třeba za rok už by mohlo být hotovo. :))) (← To byl prokrastinátorský trojitý nepořádný úsměv.) (Jo, zase foceno za tmy a dodatečně dojasňováno. V tomhle se asi ještě nějakou dobu nezměním.)