teamd.blog.cz // v zastoupení

Svině sýkorky už dobře vědí, co znamená zavřené okno.

Zrovna teď přede mnou leží pomyslná hromada domácích úkolů a poznámek potřebných k (možná dokonce i úspěšnému) zvládnutí testů a zkoušek v nadcházejícím týdnu. Ale nedokážu se donutit k tomu, abych cokoli z toho udělala. Nedokážu opravit jeden jednoduchý program, ačkoli mám celkem dobrou představu o tom, co je špatně; nedokážu se podívat na zadání druhého, protože vím, že už jsem ho četla tolikrát a že jakmile si vezmu tužku a papír, abych si načrtla schéma a co k tomu asi bude potřeba ( so oldschool ), skončím buď u kreslení Torii nebo u luštění sudoku. Nedokážu proto ani napsat jeden hloupej e-mail: to protože jich nechci posílat víc, což bych musela, pokud bych napřed neopravila první zmíněný program. Chtěla jsem si dát pauzu něčím "humanitnějším": opravit a dopsat essay na angličtinu; ale jakmile jsem otevřela dokument a přepsala pár slov, přestalo mi to dávat smysl. "Chtěla bych to připsat sem, ale ačkoli se to nikam jinam nemůže hodit víc, připadá mi, že tohle ne...

Bývala jsem skeptická k prohlášením typu "matfyzáka poznáš na první pohled", ale když jsem dokráčela na místo srazu před odjezdem na "úvodní soustředění", nějak mě to přešlo. Že bylo venku hnusně a času do srazu dost, stáli jsme s J. pod střechou pár metrů od nejpravděpodobnějšího srazplacu a hodnotili svůj odhad pozorováním dalších přišedších lidí za pomoci věty: "Tenhle vypadá na matfyz!" To překrásné počasí nám vydrželo i skoro celé čtyři dny, co trvalo soustředění. Aspoň jsme neběhali dvanáctiminutovku ( dost na tom, že je tu "povinnej" tělák ). Navíc, nebýt těch drobných přeháněk, přišla bych čtvrtého dne o ten úžasný zážitek, kdy člověk sedí v autobusu, který stojí na louce ve svahu, kousek nad ním se snaží otočit jiný autobus a vlivem vlastní hmotnosti se klouže ze svahu dolů i s trávou a bahnem... přímo na první zmíněný vůz. A "zastaví" se asi metr dvacet před ním. Není nad to začít první školní den nějakou tou fyzickou aktivito...

Je mi... skvěle . Cítím se báječně, když se zpětně podívám, jak jsem se dokázala nesesypat jen proto, že jsem někomu nedokázala vyhovět. Před nějakými dvěma-třemi lety by to tak jednoduše nešlo. (Je komické, že to, co nejvíc nenávidíme, nám toho ve výsledku nejvíc dává.) Odevzdala jsem dneska svoji první vysokoškolskou písemku a úkol a ačkoli tuším, že ani jedno z toho nebude úplně v pořádku a podle představ zadavatele, jsem ráda, že jsou ty papíry vůbec popsané. Upíjím tady kafe z nového hrnku, doufám, že mi kofein vykope tu bolest z hlavy, a nechápu, jak jsem doteď mohla pít z něčeho, co má méně než 600 ml. Napadá mě jeden záchvat paniky za druhým, a mně je to jedno. Přečkávám je po pětiminutkách a nakonec to vždycky vyjde. Paradoxně - stres pomáhá. Pokaždý si prostě řeknu "Nemam čas řešit tyhle stavy!" - a pokračuju dál. Pomalu, ale jistě. Je to pár dní, co jsem se nadobro rozloučila se svým posledním náctým věkem a nedokážu se smutně nepousmát při vzpomínce na to, že jsem...

Pracovní název: mražená levandule (have a wild guess) Vzor R1 se spoustou změn v postupu (No páni, po více než roce taky vytvářim něco pro sebe, a nejsou to náušnice.) Občas si říkám, že by bylo výhodnější naučit se pořádně pracovat s nějakým 3D modelovacím programem, než se rozčilovat nad shitskýma fotkama, který nespraví změna úhlu ani vzdálenosti. (Jo, je to rozmazaný, ale tim asi jen tak něco neudělám. Celkem jsem pořídila těch fotek 7, tahle z nich byla nejostřejší.)

IV. (Takovej ten pocit...) ...když se v nečinných dnech uklidňujete tím, že nakonec přece vždycky můžete jít za spolužačkama do Kauflandu. A že přitom máte na výběr hned z několika měst. ...když vás po dvou měsících ticha najednou každý chce zaměstnat, a vy, znuděná socka, nevíte, jestli vzít spíš to, co vás baví, nebo to, z čeho je víc peněz... Tak berete obojí a doufáte, že vás to nezabije. ...když letos brigádničíte nejen se svými ( bývalými ) spolužáky, ale i učiteli. ...když pracujete s osobou tak neskutečně nechutně zmalovanou, že byste se jí nejradši zeptali, jestli má kurva doma zrcadlo. (Jenže tušíte, že asi ano, protože to má všechno dotažené do posledního detailu.) ...když ty dvě-tři baby kousek od vás drbou snad všechno, co se hejbe, jakmile to poodejde aspoň čtyři metry od nich, a vy přemýšlíte, co zajímavého mají na vás. ...když se na vás ta ženská vedle osopí slovy "Jestli si jako myslíte, že stará bába ( nemohlo jí být víc než 45, i kdyby kouřila jedno cígo za druh...

Co si budeme povídat, tu epickou fialovou zeď dveřní už pravděpodobně ničím nepřekonám. To ale neznamená, že se o to nebudu pokoušet... ^^ Vypadá to, že v dohledné době (rozuměj rozmezí několika let) tuhle místnost nedokončim, resp. nebudu s to ji dokončit, tak se prozatím budu alespoň tvářit, že to je umělecký záměr... Však víte, naprosto jasné vyjádření nesouhlasu s dnešní uspěchanou dobou --- a tak. :) Teď jak se na to dívám, asi jsem měla udělat detail toho srdce, když už jsem se s ním tak dělala. No nic. Kdyby to někoho zajímalo, tak mi tam visí Tsutomu Niheiova Cibo , Staré barevné zavoskované cosi a přepracované Abstraktní cosi . Vpravo, tam, jak je ta neskutečně velká prázdná plocha, měl viset plakát s obrazem od Moneta a podle něj měly být dopatlány další čáry kolem. Jenže to by se napřed někdo musel dokopat k tomu, aby vážně něco dělal, že. (Odpusťte ten chaos na stole, já ho tam potřebuju mít...) Co se čar na stěně s oknem týče, provedení je ještě o něco slabší, ale who ca...