"Jen tak na okraj"
Je mi... skvěle . Cítím se báječně, když se zpětně podívám, jak jsem se dokázala nesesypat jen proto, že jsem někomu nedokázala vyhovět. Před nějakými dvěma-třemi lety by to tak jednoduše nešlo. (Je komické, že to, co nejvíc nenávidíme, nám toho ve výsledku nejvíc dává.) Odevzdala jsem dneska svoji první vysokoškolskou písemku a úkol a ačkoli tuším, že ani jedno z toho nebude úplně v pořádku a podle představ zadavatele, jsem ráda, že jsou ty papíry vůbec popsané. Upíjím tady kafe z nového hrnku, doufám, že mi kofein vykope tu bolest z hlavy, a nechápu, jak jsem doteď mohla pít z něčeho, co má méně než 600 ml. Napadá mě jeden záchvat paniky za druhým, a mně je to jedno. Přečkávám je po pětiminutkách a nakonec to vždycky vyjde. Paradoxně - stres pomáhá. Pokaždý si prostě řeknu "Nemam čas řešit tyhle stavy!" - a pokračuju dál. Pomalu, ale jistě. Je to pár dní, co jsem se nadobro rozloučila se svým posledním náctým věkem a nedokážu se smutně nepousmát při vzpomínce na to, že jsem...