teamd.blog.cz // v zastoupení

(Toto... cosi... jsem 16. ledna 2014 odevzdala jakožto jednu ze spatlanin zadaných ve škole. Slavnostně tedy prohlašuji, že reálně existující osoba s iniciálami M. Č. není plagiátor.) _ _ _ _ _ Už několik hodin sedím nad prázdným listem a snažím se sama sobě namluvit, že vlastně jen intenzivně přemýšlím nad tím, co napíšu... Jsem skálopevně přesvědčena, že to není jen můj problém. Vždyť se stačí někde venku mezi lidmi na chvíli zaposlouchat do jejich rozhovorů (ano, vím, že to není zrovna chvályhodná činnost) a zanedlouho může člověk začít počítat, kolikrát už slyšel prohlášení typu: "Já poslední dobou vůbec nic nestíhám." Jednu z možných příčin tohoto jevu nazývají někteří lidé prokrastinací. Slovník ji popisuje jako "výraznou a chronickou tendenci odkládat plnění povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu", a kdosi o ní dokázal dokonce napsat knihu, po jejímž prolistování jsem se cítila jako prokrastinátor-veterán; někde kolem strany 50 jsem z...

...tedy co se týče provedení. Cílem bylo zrealizovat starší návrh, tentokrát ale nějak použitelně. (Tudíž v něm chybí ty nejhezčí části... x)) Beru ji výhradně k ametystovým , ale barevně sedí v podstatě k čemukoli, co doma mám.

(Když A. zjistí, že nemá co na uši k něčemu, co nosí takřka nepřetržitě už od ledna.) Vlastně v tom žádný ametyst není. Jen (ametystově zabarvené) sklo a kov. A pravděpodobně trocha plastu, já nevím, v těch kovových komponentech jsem se radši nešťourala.

Jaký vliv může mít na člověka pouhých pět minut jeho života. Předminulý čtvrtek se nějakým řízením osudu jedné profesorce (inacc.) překryla doba, kdy měla "dohlížet" na jednu třídu při sledování dokumentu v kině, s vyučováním nás géniů. Nakonec jsme byli nenásilně zapojeni do programu, což byla přinejmenším z mého pohledu celkem fajn forma odpočinku. Jelikož byl dokument delší než jedna pětačtyřicetiminutovka, sdělila další vyučující, že se jí pravděpodobně opozdíme tak o dvacet minut. U skříněk se kolektiv usnesl, že nikoho nezabije, když "se film protáhne" na celou hodinu. Dohoda (všemi několikrát vyslechnutá) zněla: kdo chce, zajde si na oběd, kdo ne, někam se na tu chvíli zašije - rozhodně ale nechodit do třídy . (Jeden by řek, že jsme ještě na základce. No hate.) Jelikož se na hvězdy z gymnázia musí čekat, promítání se ještě o něco pozdrželo, což by podle všeho dokonale podpořilo naši verzi, kdyby se kdokoli kohokoli ptal. Než jsme se dovalili zpátky do ústavu...

Pořád nemůžu přijít na nějakou dobrou barevnou kombinaci. (A pak taky na to, jak mě mohlo napadnout, že tuhle zkrouceninu vůbec můžu s barvama nějak přijatelně řešit.)

(Vážně mi tu chybí štítkování příspěvků... Pomyslně zařazeno do Ze života A.M. ) Pracovní název "Komunikační šum" (zavrženo pro nevýstižnost), stručné porovnání úrovně francouzštiny ve skupinách 2 a 1 naší třídy. Ale jasně, je to o přístupu. (Drobná doplňující poznámka pro nezúčastněné: výraz "je suis en retard" ve skupině raději používáme ne jako vyjádření nedochvilnosti, ale [zcela vědomě nesprávně] jako zhodnocení svého intelektu. :))

(Jak říká nadpis.) A navíc je ta scéna špatně zachycená. (Ale co, mám výmluvu: pracuju v tomhle směru pomalu a na tuhle... věc... jsem neměla ani 30 minut.)